Sedneme si k čaji |Rozhovory s autory a postavami|

Womiška, Batman a pan profesor empatik

Trvalo to dlouho, než líná ženština zvedla zadek z polštáře, aby si dovnitř pozvala první návštěvníky. Doufala, že venku nepromokli na kost, deky navíc neměla.

„Jen pojďte dál, pojďte. Mám tu málo místa, ale můžete si představovat, že sedíme v nóbl kavárně. Pro začátek by nebylo od věci se představit. Jestli chcete, můžeme si podat ruce, ale bojím se, že by se vám nelíbilo, jak je mám propocené skoro durch. Ták,“ vyhrkla a ukázala na polštáře na zemi. Zatím byl záměr jiný – zjistit, odkud pochází a co je spojuje. „Stačí mi pár slov, nemusíte mi tu předvádět proslovy.“

Blondýna se ušklíbla. „Nemyslím si, že by tihle dva kavárnu ocenili,“ prohlásila a nenuceně se usadila s nohama zkříženýma v kotnících do rohu malé místnosti, v níž zacítila bergamot, ze kterého se jí začaly sbíhat sliny.

Počkala, až se usadí i kolegové. Remus si sedl vedle a stáhl si hábit přes obnošené kalhoty, opíraje se o zeď, a Severus se znatelným vyklenutím obočí nerad klesl na polštář. Bylo na něm vidět, že neví, jak se usadit. Záda držel rovná jako pravítko a působil strnule.

„Já jsem Womi,“ pokračovala, jakmile už bylo jasné, že se nikdo z nich nebude zvedat. Byla i ochotná vyzkoušet stisk ruky, ale když ji žena nenapřáhla, nechala to být. „Jsem autorka jedenapadesáti děl na Wattpadu, z nichž jsou většinou fanfikce. Jedna z nich je i právě na tyto dva milé chlapíky, co přišli se mnou. Nemusíte se bát. Severus sice kouká jako netopýr, co by to tu všechno nejradši sežehl na prach, ale ve skutečnosti je to docela zlatíčko.“

Neotočila hlavou, i bez pohledu jí bylo jasné, že se Severus drží, aby ji za to oslovení minimálně neproklel. „Remus má na něj dobrý vliv. Udržuje ho lidským, ačkoliv on sám je vlkodlak. Mají spolu neuvěřitelnou symbiózu.“

„Zvířátka tu sice povolená nemám, ale u Remuse přimhouřím oči,“ prohlásila a upravila si brýle na nose, které se posunuly po kosti dolů. Poté se usadila na místo naproti hostům, aby se na každého z nich mohla podívat. „Vy pocházíte z Vlkodlačího lektvaru. Četla jsem o vás. Ale nebojte, na žádné podrobnosti ohledně soukromých hrátek se ptát nebudu. Spíš by mě zajímalo, jak mezi vámi ta symbióza funguje. S dovolením na chvilku Womi vynechám a zeptám se jen kluků, ale kdybys k tomu chtěla něco dodat, můžeš.“ Natáhla ruce ke studenému čaji a sevřela hrnek v prstech. „Tak, jak se navzájem doplňujete? Tedy, jinak řečeno, co má ten druhý a vy ne a vy to na něm obdivujete?“

Womi se se zvědavým úsměvem podívala vedle sebe a škodolibě se ušklíbla, jak se nemohla dočkat, s čím přijdou, ale jen přikývla a chopila se svého hrnečku. Předpokládala, že se vlkodlak pokusí Severuse vykreslit v lepším světle, aby mu zajistil nové kamarády, a že Severus pro jistotu ani nepromluví.

Remus zlehka zrudl, až mu tenké bílé jizvy na tváři zasvítily o něco viditelněji. „Obdivuji Severusovu schopnost zachovat klidnou hlavu. Sice se mu to nepodaří vždycky –“ široce se na něj zazubil, „– ale většinou, pokud ho zrovna nevytočí Harry nebo jiný student, je schopný problémy řešit s chladnou sebejistotou a elegancí. Někomu se pak může zdát, že je necitelný morous, ale pravda je, že nikoho s tak láskyplným srdcem už ani neznám.“ Mírně si povzdechl a ušklíbl se. „Je ti jasné, že to pěkně schytám, že jo? On si potřebuje udržet tu svou masku sarkastického bastarda a já ji teď tady úplně v klidu ničím,“ zamumlal směrem k čajovnici.

„Radši už s tím sentimentálním plácáním zmlkni,“ ozval se Severus stroze, ale v onyxových očích se ukázaly záblesky spokojenosti, byl to však jen mžik, kterého si mohlo všimnout jen opravdu cvičené oko. Vyrovnal se do výšky, jež i vsedě na polštáři byla poměrně impozantní.
„Neobdivuji už nikoho. Nikdo si to nezaslouží. Na Remusovi však oceňuji, že je za každou cenu loajální.“ Semkl rty k sobě a dal tak všem najevo, že víc z něj nedostanou, pokud by do čaje neprřilili veritasérum.