Sedneme si k čaji |Rozhovory s autory a postavami|

Mary, Kubík, Smaragd a jejich piáno

V čajovně bylo vedro, ale ani to ženštinu nepřinutilo k tomu, aby si sundala šátek a odložila hrnek s horkým nápojem. Pochodovala po malinké místnosti a vyčkávala, až hodiny odbijí alespoň osmou hodinu ranní, aby zbytečně nebudila noční sovy v době jejich půlnoci. Nakonec to přece jen nevydržela a vydala se pro další návštěvníky, kteří stáli ve frontě.

„Tak pojďte, chlapci," poznamenala, když její zrak padl na dvojici mužů, „a dámo," dodala ještě a ukázala za sebe. „Můžete dovnitř. Pokud se mě nebojíte."

„Prečo by sme sa mali báť?" nechápavo nadvihol obočie starší z nich. Usmial sa na svojho priateľa a držiac ho za ruku, nasledujúc hostiteľku, vošli spolu do útulnej čajovne. Ženu, ktorá ich sprevádzala od samého začiatku, si nevšímali, mali oči len jeden pre druhého. Zamierili k malému stolíku v rohu miestnosti, ukrytom pred zvedavými zrakmi prípadných návštevníkov. „Tak sme tu," povedali takmer naraz. „Pripravení na všetko."

Ženština nemohla z dvojice spustit oči. Už dřív jí bylo jasné, že si tito dva sedli do noty - a nejen do ní, o této lásce by mohli pět operníci. Ale vidět to na vlastní oči byla úplně jiná zkušenost. Až se přemáhala, aby k těm dvěma nepřiskočila a nezmáčkla je v jednom sendvičovém objetí.

Usadila se na zem na svůj oblíbený polštář a kývla na plyšáka, že jsou připraveni. Ani tentokrát u sebe neměla žádný notýsek, spoléhala se na vlastní hlavu a zbrklé nápady.

„Nuže, když už jsme se sem posadili, bylo by fajn, kdybyste se představili, než začneme. Dám vám za úkol nepředstavovat sebe, ale toho dalšího, ať to máme zajímavější."

„Hm," zamyslel sa starší muž a uprel pohľad na svojho mierne vystrašeného priateľa. „Zlato, koho chceš predstaviť? Mňa či Mary?"

„Rozhodne teba," vydýchol mladík po chvílil. „Ale začni ty, prosím."

„Dobre," prikývol muž a pohladil svojho partnera po chrbte ruky. Obrátil svoj pohľad na ženu, ktorá tam doteraz nezaujato sedela a tvárila sa, akoby sa jej nič z toho, čo sa okolo dialo, netýkalo. „Takže na mňa zostala Mary. Nepoznám ju až tak dobre, ale z toho, čo som mal možnosť o nej zistiť, by som povedal, že je to milé žieňa, šikovné a láskavé, ale občas je horšia ako stalkerka," zasmial sa.

„To nie je pravda!" vykríkla zmienená dotknuto. „Ja len... Chcem o vás vedieť čo najviac, aby bol váš príbeh čo najdôveryhodnejší," ohradila sa.

„Keby si mi neskočila do reči, povedal by som, že ťa aj tak s Kubom máme radi. Nebyť teba, neboli by sme. Ani tu, ani spolu, vôbec. A aby som toho o nej veľa neprezradil, nechám na vás, aby ste ju spoznali bližšie, ak máte záujem."

„Ďakujem, Matej," ozvala sa Mary po chvíli ticha, keď si bola istá, že muž už pokračovať nebude. „A prepáč, že som ti skočila do reči. Ale vieš... choroba z povolania... No ale k veci. Takže, Jakub," usmiala sa na mladíka sediaceho po jej pravici. „Napriek svojmu mladému veku, má len dvadsať, je šikovný maliar a dovolím si tvrdiť, že aj dosť úspešný. Okrem toho má veľmi blízky vzťah so svojím mladším bratom. Nebyť Miška, ktorému musí občas suplovať otca, nikdy by sa s Matejom nezoznámil. A je úplne ako ja. V cudzom prostredí spočiatku neistý, no keď sa osmelí, občas je ako neriadená strela. Celý ja, je to moje zlatíčko. A viac neprezradím, ani keby ma mučili," dokončila svoj monológ a oprela sa o operadlo stoličky. „Kubo, si na rade."