Pojďte dál, nestyďte se! Místa je tu dost. Vydržte, posunu se, aby se sem vešla i vaše Múza - ať už je jakéhokoli pohlaví či vyznání - a postavy. Nebojte se, koušu jen o víkendech, v pracovní dny si nasazuju náhubek, abych vás nepokousala.
Ještě js...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dusno bylo znát i uvnitř čajovny. Jakmile další hosté opustili směšně malou místnost, vystrčila ženština hlavu ven ze dveří. Riskovala tak, že by ji někdo oddělil, kdyby se opravdu snažil, ale doufala, že nikdo z nich se k tomu nechystal. Navíc měla v plánu si k sobě přivolat někoho, kdo by krev sice ocenil, ale ne v takové podobě.
„Ták, teď vy," zavolala na trojičku vepředu a otevřela jim dveře, aby mohli projít. „Nemohla jsem se vás dočkat. Teda, mohla, teď vlastně, ale víte, jak to myslím. No, zakecávat se na prahu nechci, tak pojďte dál. Než začne pršet."
Autorka se s vypětím všech sil snažila na místě umřít. Její společníci se nenáviděli až za hrob a udržet je na uzdě se rovnalo úkolu prakticky nemožnému. Když se ve dveřích zjevila hostitelka, která si tak nebezpečné seskupení zvolila, bylo jasné, že se schyluje k něčemu děsivému.
„A chovejte se slušně," zasyčela ke svým dvěma společníkům. Ten elegantnější jen převrátil svoje modré oči. Patrně se cítil ještě hůř, než jejich jediný ženský doprovod. Nebo se mu nelíbilo, jak se vykecávala hostitelka. Mlčky vstoupili.
Ustoupila na stranu. Musela si návštěvníky prohlédnout ze všech stran. Úhly si chtěla nechat na později, to jí umožní otázky. Snad. Když už nehrozilo, že jim dveřmi neublíží, zavřela za nimi. Místnost se ponořila do příjemného temna, trhaného občasným nakrucováním plamenu svíčky, která ležela na nízkém stolku.
„Rovnou začneme. Dokud stojíme. Myslím, že tak to bude nejslušnější. Já sice vím, kdo jste a tak, ale bylo by fajn, kdybyste se představili. A aby to bylo zajímavější, máte limit devět slov, které vás nejlíp charakterizují."
Autorka se asi jako jediná tváří vlídně. Jamile se ale dveře zavřou, přepadne ji nepříjemný pocit, že se v té místnosti možná stane něco zlého. Výzva hostitelky ji v tom jenom utvrzuje.
„To myslíš vážně?" otočí se na ni ten švihák s výrazem ďábla s pohledem typu tobě asi ruplo v bedně.
„Chovej se slušně a odpověz," spraží ho autorka. „Není to tak těžký. Ahoj, já jsem Ell. Jsem milá, občas zlá, velice empatická, emotivní, mega introvert, pejskař, tajemná jako hrad v Karpatech a umím být velice oddaná."
„Hádal bych se o těch devíti slovech," neodpustí si prudič další narážku.
„Co jsem před chvílí řekla?"
„No tak dobře," povzdechne si švihák, protože tohle vyhrát nemůže a dobře to ví. „Jmenuji se Gabriel. Původem jsem valašský šlechtic z patnáctého století. Co mám ještě říct? Tohle je hloupá hra."
„Jsi prevít," zabručí druhý z můžu, který byl až do té doby ticho.
„Hej!" autorka zase musí krotit vášně. „Musíš uznat, že to je pravda. Prevít, zmetek, ale skvělý stratég, docela citlivý, ale i bezcitný, občas dost teatrální, máš problémy s důvěrou a tváříš se jako drsoň, což ale není tak úplně pravda. Jo a taky jsi docela dost kus."
