Catch Them All

1

Každý příběh začíná ten den, většinou ten den ze začátku vypadá naprosto obyčejně a nikdo netuší, že jeho život nabere jiné obrátky. Tento příběh odstartoval otravným zvoněním budíku, který je okamžitě a nemilosrdně umlčen. Hnědovláska okamžitě vstává z postele, šoupne chodidla do chlupatých bačkor a zamíří si to rovnou do koupelny. Dívčina ráda o sobě říká, že jedna z mála lidí, kteří dokážou vstát hnedka po zazvonění budíku a nemusí ztrácet čas zbytečným válením v posteli. Potom co provede svojí každodenní rutinu v koupelně, přesune se zpátky do pokoje. Většina holek v jejím věku, by pravděpodobně teď několik minut pracně vybírala jejich oblečení pro následující den. Pro ni je to však naprosto jednoduchý, podle firemního kódu nosí jedno vybrané oblečení a to byli černé pružné kalhoty spolu s jednobarevným tričkem, většinou však nosila černé. Místo notebooku, který by si balila do práce, hodila přes rameno sportovní tašku. Cestou si vzala z ledničky jogurt a ze šuplíku lžičku, na nohy nahodila tenisky a byla připravená vyrazit. Od její sousedky se lišila taky tím, že si nebrala výtah, ale chodila po schodech, vždycky, ale i přesto se dole potkaly a pozdravily. Stejně jako každý den jí sousedka nabídla, zda nechce svést autem a jako pokaždé byla odmítnuta s úsměvem. Ježdění veřejnou dopravou, hlavně metrem, ji zvláštně uklidňovalo.

Milovala sledovat místní, kteří s ní jezdili každý den, pozorovat méně známé lidi, usmívat se na nováčky, často turisti, kteří se v útrobách londýnského metra naprosto ztratili. Sama měla pro to pochopení, protože jejích několik prvních měsíců, pro ni bylo nezapomenutelných. Dokázala se dostat do míst, o kterých se jí ani nesnilo a je ráda, že už jezdí bez toho, aby každý den zabloudila. Po několika minutách poklidné jízdy se dostala na vysněnou stanici, kde s proudem lidí vystoupila.

Nahoře ji přivítaly sluneční paprsky, do kterých se usmála a vykročila si směrem k velké budově. Nebyla jediná, kdo stoupal po schodech mířící do práce, jenže ona z nich tak nejméně vypadala, protože většina z nich měli uhlazené obleky spolu s kufříky a kamenným výrazem a ona byla naprostý opak. V jednom se od ostatních zaměstnanců nelišila, u turniketu protáhla svoji identifikační kartičku taky. Cestu do práce měla ráda, ale vadila jí cesta výtahem. Pár prvních měsíců se na ni dívali divně, když měla na sobě sportovní oblečení a jezdila dolů do podzemí. Dolňáci se neměli rádi s horňáky a vice versa. Ona byla spíše něco mezi, protože dopoledne pracovala dole a zbytek dne zase nahoře, takže lítala mezi různými stranami sem tam. Dole byla tělocvična, kde začínala svůj každodenní trénink. I přes to že už byla z domova oblečená do pohodlného oblečení, ve kterém by mohla jít hnedka běhat kolečka, ale i tak se radši převlékala do sportovního oblečení, jež si schovávala ve skříňce. V šatnách naštěstí nikdo nebyl, neměla ráda nemístné pohledy, které jí vyprovázely, když mířila do ženské části. Naučenými pohyby odemkla skříňku a změnila svůj ohoz. Poté nacpala zpět do úzkého místa i svojí tašku s důležitými věcmi, spoustu lidí jí to už vyčítalo, že nechává svoje cennosti na tak veřejném místě, ale ona této šatně věřila, ani nevěděla proč. Bylo to pro ni velmi důvěrné místo, kde strávila nejednu těžkou chvilku a velké i malé radosti.

„Už jsem myslel, že se nikdy neukážeš Settarro," pozdravil ji její trenér z protější strany tělocvičny, když tam vešla.

„To bych si nikdy nedovolila, trenére," zasmála se.

Po lehké konverzaci se hnedka pustili do protahování a rozehřívání. Tuhle část Settarra nesnášela nejvíce, byla by ji nejradši nedělala, ale chápala, jak moc je to důležité, a tak to bylo se spoustou věcí. Potom přišla naopak její oblíbená část, což se skládala z boje. Dříve ji nesnášela více než rozcvičování, ale po letech se hodně zlepšila a teď už neprohrávala tak často, vlastně skoro vůbec. Stala se jeho nejlepší žákyní a moc dobře to věděla, a proto si mohla dovolit mít soukromé tréninky, a ne ve skupině a ještě k tomu brzo ráno. Dneska se kromě boje zaměřili i na běh a sok do výšky. Běhala s chutí, někdy dokonce i ve svém volném čase, ale skoku do výšky se trochu bála. Věděla, jak ten grif funguje a jak ho má provést, ale bála se té tyče, která se před ní hrozila jako strašák. Bála se bolesti, která přijde potom, když neuspěje a nepovede se jí skočit dostatečně vysoko. Avšak běh se skokem přes překážky jí takový problém nedělal, protože byli o dost menší, ale i díky nim se jí podařilo postupně její strach ze skoku do výšky minimalizovat. Dneska už dokázala skákat jenom s bušícím srdcem, ale s odvahou v nohách a bez menšího zaváhání. Taky chtěla, aby trenér byl na ni pyšný a ona se stále mohla nazývat jeho nejlepší žákyní. Po dvou hodinách intenzivního tréninku přišlo zase protahování a zklidnění. Ke konci si dávali jógu, kterou naprosto milovala, vždycky se jí zklidnila mysl a dokázalo jí to protáhnout a ani o tom pomalu nevěděla, a tak neměla čas na to nadávat. Jóga nebyla u jejího trenéra zas tak v oblibě, ale když viděl, jak si to užívá, dokázal se do toho ponořit taky a postupem pár let si k tomu našel cestu.