1978

Kapitola 1.

Opírala jsem se o rám staženého okna Bradavického expresu. Do tváře mi vrážel vítr a já mžourala proti slunci, zatímco jsem prázdně sledovala ubíhající krajinu.

„Ahoj Lily," ozval se nesmělý chlapecký hlas a já se otočila zpátky do uličky.

„Remusi," vydechla jsem s úsměvem, když jsem spatřila hnědovlasého dlouhána. V jedné ruce držel kufr a v druhé balení čokoládových žabek.

„Všechno v pohodě?" zeptal se, plně si vědom toho, že mě vytrhl z hlubokého zamyšlení.

„Ale jo," pokrčila jsem rameny, ale můj společník to zřejmě jako uspokojivou odpověď nebral, soudíc dle jeho pochybovačného výrazu.

„Jen mi přijde hrozně zvláštní jet do Bradavic s vědomím, že je to naposled," prozradila jsem nakonec s nepříjemně sevřeným krkem, skoro jako před pláčem.

Remus s pokřiveným úsměvem zlehka přikývl a já věděla, že mi rozumí. Neměl tendenci mrhat slovy, ale z jeho očí se dalo vyčíst hodně.

Věnoval mi jednu ze svých čokoládových žabek a vypadal, že už je na odchodu, ale pak zavadil pohledem o můj odznak primusky.

„Gratuluju," přikývl uznale.

„Nápodobně," odvětila jsem, ačkoliv jeho odznak jsem neviděla. S jinou možností jsem ale ani nepočítala.

„Já ale primus nejsem."

Cože? Tak kdo teda? Ani jsem se nemusela ptát nahlas, můj zmatený výraz vypovídal za vše.

„Je to James," Remusovu tvář projasnil náznak pobavení.

„Potter?" vyprskla jsem nevěřícně.

Jako na zavolanou se pár metrů za námi otevřely dveře a nevystrčil z nich hlavu nikdo jiný než zmíněný kudrnáč.

„Taky tě rád vidím, Evansová," zazubil se a já už se zdviženým obočím čekala další poznámky. Ačkoliv jsem už v minulém ročníku postřehla jistou změnu v jeho chování, tomuto reflexu jsem se zkrátka po letech neubránila. Nic dalšího na mou adresu ale neříkal. Místo toho zamířil k Remusovi, vzal mu kufr z ruky a začal ho popohánět.

„Tak pojď už, čekáme jenom na tebe," postrkoval ho do kupé, kde už musel být usazený i Sirius a Peter.

James si přeci jen neodpustil ještě jedno rychlé ohlédnutí přes rameno. Já se ve vteřině otočila, aby náhodou nezjistil, že mu pohled opětuji, a zamířila zpátky za kamarádkami.

- - -

Když jsme dorazili do cíle, dostali jsme s Potterem v roli primusů náš první úkol - zkontrolovat vlak.

Každý jsme se vydali opačným směrem. Všechno probíhalo hladce - žádné ztracené hůlky, svršky, zavazadla nebo snad samotní studenti. Až když jsem se blížila k poslednímu vagónu, přeci jen jsem něco našla. Lépe řečeno si to našlo mě.

O nohu se mi náhle otřelo cosi podivného. Polekaně jsem vytáhla hůlku, připravena bránit se děsivému netvorovi. V bojovém postoji jsem jako ostříž sledovala temný prostor.

Náhlé jsem nebezpečně blízko uslyšela podivné chrčení. Věděla jsem, že ten zvuk neslyším poprvé, ale ozval se tak krátce, že jsem ho nestihla rozeznat.

„Lumos!" špitla jsem konečně a ze špičky mé hůlky vytryskl paprsek světla.

Ze země ke mně zlostně vzhlížela vykrmená černá kočka.

Chvíli jsem na ní se stále divoce bušícím srdcem koukala a ona mi opětovala netečný pohled nazpátek. Potlačovala jsem chuť vyprsknout smíchy, ať už z úlevy či absurdity celé situace, a uchopila kočku do náruče.