1978

Kapitola 2.

Když kolem šesté hodiny ranní začaly do pokoje dopadat první sluneční paprsky, byla jsem už dávno čilá jako rybka.

O nikom jiném se to samé rozhodně říct nedalo. Nevěděla jsem, co dělat. Převalování v posteli mě rychle omrzelo, tak jsem se nakonec co nejtiššeji oblékla a seběhla do společenské místnosti. Samozřejmě byla duchoprázdná.

Otevřela jsem okno, které si neodpustilo hlasité zavrzání, a rozhlédla jsem se po školních pozemcích zalitých sluncem. Hladina Černého jezera se zlatavě blyštila a dokonce i Zapovězený les vypadal přívětivěji než obvykle. Nemohla jsem se ubránit myšlence, jak mi tenhle výhled bude chybět.

Můj plán byl najednou naprosto jasný - nabrat si ve Velké síni něco ke snědku a pak se nasnídat venku u jezera.

Buclatá dáma nebyla příliš nadšená mnou jakožto předčasným budíčkem, já se ale nenechala odradit.

Zvesela jsem seběhla schody, brala jsem je div ne po dvou. Neměla jsem tušení, kde se to ve mně po těch necelých šesti hodinách spánku bere.

Každopádně měl můj spěch i své logické důvody, notnou chvíli se mi totiž v patách držel Protiva. Filch potulující se v prvním patře se mu naštěstí nakonec zdál jako zábavnější cíl.

Do síně jsem vtrhla jako uragán, nabrala několik koláčků a nějaké ovoce, a stále stejným tempem jsem se hnala ven. Ve dveřích jsem se minula s profesorem Křiklanem, který se nacházel ve stavu jakéhosi polospánku.

„Dobré ráno," byla má první slova toho dne.

Profesor mi jen věnoval nevěřícný ospalý úsměv a pokračoval dál v cestě za snídaní.

Sotva jsem se ocitla na chodbě, uviděla jsem Lissu v doprovodu nějaké kamarádky.

„Ahoj Lily!" zavolala a já přeci jen zvolnila své zběsilé tempo a přistoupila k nim.

„Ahoj," usmála jsem se. Vzápětí mi představila Ariu, tmavovlasou dívku s ofinou stojící po jejím boku. Obě měly vlasy spletené do dvou copů, které musely dát hodně práce.

„Jdeš ven?" zeptala se Lissa prostě a já přikývla.

„A vezmeš nás s sebou?" upřela na mě ty své velké modré oči a hodila na mě prosebný kukuč.

Povzdechla jsem si. Jak bych jim jen mohla říct ne, když se takhle tvářila?

„Jen jestli mi taky upletete takhle pěkný copy."

- - -

Nakonec jsme se usadily pod břízou u jezera, přesně jak jsem původně zamýšlela. Vlastně jsem byla ráda, že mám s kým se dělit o svůj sladký úlovek. Sama bych to asi sníst nezvládla. Navíc k mému překvapení Lissa s Ariou nebyly vůbec upovídané.

Spokojeně přežvykovaly borůvkové koláčky, skenovaly pohledem nové prostředí a pečlivě mi splétaly vlasy. Bylo to příjemné. Nemohla jsem si pomoct a vzpomínala jsem na léta, kdy jsme spolu s Petunií ještě byly za dobře. Jednou večer, zatímco mě česala, si stýskala, proč taky nemá zrzavé vlasy, že ty její jsou nudné. Řekla jsem jí, že je krásná a ona mi nevěřila.

Lissa najednou začala Ariu urputně plácat do paže a ukazovat kamsi k hradu.

„James!" švitořila rádoby šeptem. Opravdu to byl on, rázoval si to přímo k nám.

A klid byl najednou ten tam.

„Dobré ráno, mé milé," zlehka se poklonil a padnul do trávy přímo k mým nohám. Lissa s Ariou se celé tetelily blahem, kokety jedny. Já jejich nadšení rozhodně nesdílela.