Co se stane, když se zhroutí čas?
Jungkooka by nikdy nenapadlo, že jeho život bude záviset na tom, kolik si toho pamatuje z hodin dějepisu. Ocitne se ale ve světě plném podivných událostí a ještě podivnějších lidí, se kterými má překvapivě mnoho spo...
Tak, jak mě o to samo Jeho Veličenstvo požádalo, vyprávěl jsem mu o souhvězdích, o planetách, o hvězdném prachu, o věštbách a tajemstvích nebe. Mé vlastní nesmyslné kecy mě zanedlouho natolik unudily, že jsem usnul.
„Vstávejte, vstávejte." Slyšel jsem tlumený hlas.
Otevřel jsem oči. V šeru jsem rozpoznal povědomou drobnou siluetu. „Jimine?" Při pokusu posadit se mě zastavila tíha Taehyungova těla. Nedokázal jsem se hnout. Ležel mi na ruce, s hlavou opřenou o mou hruď. Udělal si ze mě polštář.
„Copak nemáte špetku rozumu?" pokračoval o něco naléhavěji Jimin.
Mladý král se konečně vzbudil a odvalil. Rozmrzele zamručel to, co jsem měl na jazyku i já: „Co se děje?"
„Musíte pryč. Všude vás hledají."
„Kdo?"
„My. Teda oni. Všechno znovu promysleli a napadlo je, že možná máte něco společného s našimi zmizelými bratry. Chtějí se pomstít..." vysvětloval zadýchaně. Nejspíš za námi celou dobu běžel.
„Ale vždyť za to nemůžeme. Nic jsme neudělali," namítl jsem s lehkým zmatením.
„To jim nevysvětlíš..." řekl Taehyung a při zvedání se opřel o mé rameno, jako bych byl nějaké jeho zábradlí. Kdyby nám nešlo o život, přemýšlel bych, jaký nábytek si ze mě udělá příště.
Jelikož Jimin jako jediný věděl, jakou trasou se nás jeho parta vydala hledat, nechali jsme se jím vést. Co nejtiššími kroky jsme ho následovali při sestupu z pahorku. Ve vlasech mu zářily jemné stopy stříbra. Začínalo svítat. Zničehonic se zastavil a s vážnou tváří se na mě obrátil. „Jen, aby bylo jasno... Kdyby tady Jungkook nebyl tak roztomilý, nepomohl bych vám."
To mě zasáhlo víc, než by mělo. První kompliment týdne. Vůbec jsem to nečekal. Vždyť se to v tuhle chvíli ani nehodilo. Věřil jsem, že zář rozespalého slunce zatím nebyla dostatečně silná na to, aby v ní šla zpozorovat červeň mých tváří. Přesto zůstala nejistota a zaskočení znatelná v mém hlase: „Wow no... Kdybych tě potkal za jiných okolností, asi bych do toho šel." Párkrát jsem se nadechl, hlavu sklonil k zemi a předložil dovysvětlení: „To, že se známe pár hodin a ty už jsi pro mě zradil vlastní rodinu, je hodně působivý. Můj ex by za mě nezaplatil ani minerálku."
„Nechte toho. Jste nechutní," skočil nám do řeči Taehyung. „Stydím se už jen za to, že tu s vámi jsem." Sice jsem se jeho reakci zasmál, ale v hloubi duše mě zamrzela. Zněl tak vážně. Bez nadsázky, bez ironie. Žádná žárlivost... Pouze čiré, zcela upřímné zhnusení. Jen z jeho výrazu bych dokázal vyčíst, že námi pohrdal.
Nad vším, co ve mně tento moment vyvolal, převládalo zklamání.
Bez dalších slov jsme pak klesali dál a dál. V záplavě probouzejícího se ranního světla jsem zahlédl koně. Poznal jsem mezi nimi i Taehyungova vraníka. Rozběhli jsme se k nim.
Stáli tu bez jezdců. Ti zmizeli. Domyslel jsem si, jaká tragédie je nejspíš v tak nepřátelském kraji postihla. „Je mi to líto..." zašeptal jsem soucitně.
„Mně ne," prohodil nezaujatě Taehyung. Ani se po svých nezvěstných poddaných neohlédl a vyskočil na koně. Nad jeho nečekaně hrubým přístupem jsem se musel pozastavit. Vystihl bych ho jedním slovem - odporný. Uvědomil jsem si, jak naivně jsem celou tu dobu jednal. Nechal jsem si jeho úsměvem vymývat mozek. V jeho očích jsem se topil tak dlouho, až se v nich rozpustil můj rozum a já zapomněl, kým vlastně je. Bezcitnou zrůdou, jejíž krutost zůstala v paměti národa uchována po celá staletí. Někdo, s kým jsem nesměl soucítit. Někdo, komu jsem neměl důvěřovat. Někdo, kým jsem se nemohl znovu nechat omámit. Někdo, koho bych se měl snažit zničit.
„Počkejte! Počkejte na nás!" Otočil jsem se za voláním. „Tak počkejte! Sakra! Šli jsme si jenom odskočit do křoví." Pět Taehyungových mužů. Ta část výpravy, která tu na nás měla čekat a pro kterou jsem začal truchlit. Přivítal jsem je s širokým úsměvem. Sotva jsem je znal, ale přesto jsem pocítil obrovskou radost z toho, že se jim nic nestalo. Narozdíl od někoho jsem totiž měl srdce.
Jeho Veličenstvo, král netrpělivosti, otravnosti, bezohlednosti a ničení mých nervů nás všechny přeměřil ostrým vyčítavým pohledem. Jako by mu snad i vadilo, že přežili, jelikož to znamenalo, že na ně teď musí čekat. „Dělejte. Odjíždíme."
Přešel jsem k Jiminovi a vtáhl ho do těsného objetí. A to, abych se s ním rozloučil a zároveň pohoršil tu obludu zvanou Taehyung. Věděl jsem, že mu to bude vadit. Tak jako ostatně úplně všechno, co jsem kdy udělal.
„J-Jungkooku?" špitl mladík, kterého jsem drtil ve svém náručí. „To jsou slzy, nebo se tak moc potíš?"
Odstoupil jsem se a dlaní setřel pár kapek, které mi putovaly po tváři. „Slzy," odpověděl jsem, krátce vydechl a popotáhl. Nevěděl jsem, kde se vzaly. Neměl jsem důvod brečet. Všechno přece bylo v naprostém pořádku. Nikdo z výpravy nezemřel ani nebyl zraněn, konečně jsem se najedl a získal na naši stranu úžasného člověka.
Veškerá moje bolest pramenila z neznámého tlaku na hrudi.
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
