jungkolaps | vkook

5. Ledové srdce

„Nekřič tak!" napomenula ho pohotově holčička. Pohladil jsem ji po vlasech, poděkoval a s úsměvem odešel. Více moudrých slov jsem si od nich nevyslechl. Pozornost, kterou svým štěbetáním přitahovaly, by mi jinak zanedlouho byla osudnou.

Taehyung, Taehyung... To jméno mi něco říkalo. Automaticky jsem z batohu vytáhl mobil, abych si o něm něco zjistil. Vzápětí jsem se musel proklít za svoji stupiditu. Samozřejmě, že tady signál nechytnu. Bylo to hloupé. Asi tak hloupé jako předplatit si na celý půlrok data. Chci svoje peníze zpět.

Každopádně, vraťme se k tématu Taehyung. Moc jsem si o něm nepamatoval. Snad jen to, že se mi zápisky o něm v sešitu vešly na pouhé dva řádky.

Zaslechl jsem ženské hlasy a rychle si uvědomil, že jsem opět přestal vnímat realitu. Zkusil jsem najít nějakou bezpečnou skrýš. Nemohl jsem si vybírat. Posadil jsem se tedy za hromadu jakéhosi hnusného štěrku. Očima jsem se zatoulal k hradbám a zase se ponořil do svých myšlenek.

Taehyung... No ano. Skoro nic jsem si o něm nenapsal, protože nebylo co. Nevládl ani celý rok. Ve srovnání s jeho úspěšným otcem mi to tenkrát připadalo směšné. Vzpomněl jsem si, že to souviselo s tím, jak krutě zacházel s poddanými. Je možné, že se s ním proto vypořádali tou nejhorší cestou. Vraždou? Tam už moje mizerná paměť nesahala.

Kdybych si aspoň býval stáhl nějakou učebnici v PDF... Mohl bych o něm vědět mnohem víc. Tohle bylo tak akorát k vzteku.

Zvedl jsem ze země jeden z kamínků. Prudce jsem ho hodil na zeď nejbližšího domu, od které se odrazil a zasáhl mě přímo do čela. „Nikdo na světě nemá takovou smůlu jako já," zamručel jsem, když jsem hlavu frustrovaně skryl ve dlaních.

Měl jsem tři možnosti.

První: Pokusit se město opustit. To by se mi pravděpodobně nepodařilo vzhledem k tomu, že bych musel přeběhnout mezi asi stovkou lidí, kteří už moc dobře věděli o mé přítomnosti a viděli mě buď jako hrozbu, nebo jako potencionální atrakci do zookoutku.

Druhá: Zůstat ve městě, ukrást nějakému chudákovi oblečení a jako žebrák se stát součástí místního života. Bohužel oděv nebyl to jediné, co mě odlišovalo. Podle chování či způsobu mluvy by mě dřív nebo později identifikovali a odtáhli k tomu jejich králi, který by mě s největší pravděpodobností popravil, protože to přeci s 'divnými lidmi' dělá.

A nebo třetí a zároveň ta nejpitomější: Využít svých nevýhod. Vypravit se do paláce dřív, než by mě tam stihli odvléct násilím. Začít s nebezpečnou hrou, ve které by ta nejmenší chybička znamenala konec. Obrátit slabost již neoblíbeného krále ve svůj prospěch.

Můžete si tipnout, kterou jsem zvolil.

„Tohle byl špatnej nápad... špatnej nápad... špatnej nápad," opakoval jsem si už cestou ke královskému sídlu. Ať jsem toho litoval sebevíc, vycouvat jsem nemohl. Pozornost mi totiž věnovalo až příliš mnoho zvědavých kolemjdoucích.

„Kam se snažíš dostat?" vychrlil na mě voják u hlavní brány.

„Chci mluvit s Jeho Veličenstvem," odpověděl jsem odhodlaně a abych svým slovům dodal ráznosti, lehce jsem pozvedl bradu.

Přeměřil mě podezíravým pohledem, dlouze si povzdechl a obrátil se na dalšího člena stráže: „Já nevím... Mám ho pustit?" zeptal se pološeptem, přesto slyšitelně svého kolegy.

„Jistě. Alespoň bude zábava."

„Tak pojď," vybídl mě první z mladíků, kterého jsem vynuceně jistým krokem následoval krajním průchodem. Stoupali jsme po kamenných schodech. Naskytl se mi výhled na několik obrovských samostatných pavilonů. Jeden krásnější a honosnější než druhý. S vysokými leskle šedými střechami a malovanými zdmi. Ty v zadní části rozlehlého areálu propojovala zahrada s lotosovými jezírky, dřevěnými mosty, fontánami a malými altánky. I zdálky na mě dýchala její poklidná atmosféra, ve které jsem tolik zatoužil odprostit se od všech starostí.

Ani jsem nepostřehl, když jsme dorazili před centrální budovu.

„Počkej tady, ohlásím tě. Jak se jmenuješ?"

„Jeon Jungkook." Přikývl a zmizel za dveřmi.

Nervózně jsem polkl. „Sakra, dej se dohromady," přikázal jsem sám sobě. Nádech, výdech. „Tohle zvládnu." Nádech, výdech. „Usměj se." Nádech, výdech. „Nemáš se čeho bát." Nádech.

Vydechnout jsem nestihl. Dveře se přede mnou otevřely dokořán. Překročil jsem práh a vstoupil do velkého sálu. Zdobily ho překrásné sochy zvířat, nízké stoly obskládané zlatými šperky a porcelánovými vázami. Na samém konci místnosti stál on. Nejdražší ze všech pokladů. Jeho Veličenstvo. Neviděl jsem mu do tváře. Byl ke mně otočený zády a prohlížel si tapisérii vyobrazující souboj tygrů. Přišlo mi to zvláštní a velice nevhodné, jelikož na ni mohl koukat dvacet čtyři hodin denně, ale nedovolil bych si cokoliv namítat.

„Co potřebuješ?" zeptal se překvapivě hlubokým hlasem, aniž by se na mě obtěžoval otočit.

Narovnal jsem se a tím nejvážnějším tónem, jakého jsem vůbec byl schopen, chladně pronesl: „Já nic... Ale vy potřebujete mě."

...

Ayeee, stihla jsem to. A to jsem dneska měla na psaní kvůli posunu času o hodinu méně. ☝️👀

I'm so happy xdd

Užívejte večera, miluju Vás~❤