jungkolaps | vkook

15. Ovoce

Zapřel hlavu o můj krk. Prudce jsem vdechl hustý těžký vzduch, když obličej zabořil do mé roztoužené kůže. Rudla pod tlakem jeho horkých rtů. Vlnila se v rytmu hrubých polibků. Třásla se s bezohledným dotykem jeho zubů.

Propletl jsem prsty do leskle černých vlasů mladého vládce a lehce zatáhl. V ten moment mi ale chytil zápěstí, aby ruku odtlačil pryč. Zanechal na mém krku poslední značku a se sotva slyšitelným zavrčením se narovnal. 

Přeběhl po mně spalujícím pohledem, když povolil sevření kolem mé blednoucí ruky. „Měl bych si připravovat řeč," pronesl krátce. Nechápavě jsem se na něj podíval. „Kvůli poddaným. Chci jim konečně přiblížit situaci, předložit nějaký svůj závěr a seznámit je s novými opatřeními..." vysvětlil bez jakýchkoliv emocí.

Já přikyvoval a u toho se snažil zklidnit vlastní dech. Přestože jsem si uvědomoval důležitost této jeho povinnosti, nedařilo se mi potlačit zklamání z konce naší vzácné chvíle.

„Pak se půjdu s rádci projít městem. Podívat se, jak se věci mají uvnitř hradeb, zjistit, kde lidé potřebují největší pomoc... Mohl by ses přidat," dodal.

To sice znělo velkoryse, ale den volna a odpočinku zněl mnohem velkoryseji. Přejel jsem si dlaní po zátylku a zrakem odskočil od páru temných očí prahnoucích po mé odpovědi. „Rád bych. Jenže se obávám, že nemůžu."   

„Vesmír?"

„Vesmír," bez zaváhání jsem odsouhlasil výmluvu, kterou mi sám tak ochotně přihrál.

Rozhlédl se po okolí, přimhouřil víčka a s plnou vážností změnil téma: „Obleč se. Vrátím se do paláce a až potkám někoho ze stráže, pošlu ho přímo za tebou. Přece nechceš, aby tě tady takhle viděl. A..." Špičkou jazyka si pomalu přejel po spodním rtu. „Hlavně si zakryj ten krk."

S těmi slovy mě opustil. Jako uhranutý jsem sledoval pravidelné rázné kroky charismatické postavy mizející za kvetoucími keři. 

Začal jsem se halit do oděvu, právě zvednutého ze země. Tohle byla jedinečná příležitost k útěku. Tedy byla by, kdyby se mi nemotala hlava a kdybych se dokázal probudit ze snu, do kterého mě uvrhla série jeho vášnivých polibků. 

Po několika minutách pro mě skutečně přišel pověřený voják, který mě následně doprovodil až do pokoje. 

Zavřel jsem za sebou. Posadil jsem se na posteli, předklonil se a tvář skryl ve dlaních. Nemohl jsem z hlavy vytlačit dotěrně hlodavé otázky. Každá se týkala Taehyunga. Neodolatelného muže, jehož slova nebyla v souladu s činy. Krále mnoha tváří - neznámo, která byla falešná. Moje chvilkové potěšení, moje dlouhodobá bolest. 

Bylo to špatně?

Bylo špatně zabývat se po konci světa něčím tak malicherným jako touhle suchou náhražkou lásky?

Když jsem to nejméně čekal, dveře se prudce otevřely a do místnosti vtrhla Moonbyul. „Něco jsem ti přinesla," oznámila s úšklebkem a na zem hodila batoh, o kterém jsem už ani nedoufal, že ho ještě někdy spatřím. „Konečně si šel odskočit." 

„Kdo?"

„Stráž. Prý děláš něco významného a potřebuješ se soustředit," vysvětlovala poté, co se posadila vedle mě. „Ale nevypadá to tak." Mezi nás položila mísu s ovocem, záhy mě vybídla, abych si vzal. Nestydatě se přisunula ke zdi, o kterou opřela záda. Nestíhal jsem ani všechen její pohyb sledovat. „A teď mi hezky povykládáš, co se stalo." 

Párkrát jsem se dlouze nadechl. „No... Spousta věcí," zahájil jsem svoji výpověď před tím, než jsem si do úst vložil drobný měsíček mandarinky. „Pod tou horou jsme narazili na skupinu kočovníků. Podělili se o jídlo, fajn jsme pokecali. Působili celkem přátelsky. Akorát po našem odchodu se nás rozhodli pronásledovat a asi i zabít."

Nevěřícně pozvedla obočí. „Měli k tomu nějaký důvod?"

„Pomsta. Za něco, co jsme neudělali. Přišli o dva kamarády a nějak je napadlo, že z toho obviní zrovna nás. Tady prostě všem hrabe."

„To mi povídej," zamumlala s kouskem sladkého ovoce mezi rty. „Což mi připomíná... Co Jeho Veličenstvo?"

Naprázdno jsem polkl. Jen z toho dotazu se mi zrychlil tep. „Těžko říct. Všiml jsem si, že se mnou zachází jinak než s ostatními," zamyslel jsem se a pohledem sklouzl ke svým ušpiněným teniskám.

„Protože jsi ho přesvědčil, že mu dokážeš pomoct. Přemáhá se. Nemůže si dovolit tě ztratit. Je zoufalý," řekla, jako by o nic nešlo, a natáhla se pro jednu z meruněk. Neuvědomovala si, jak moc mě její strohé věty zraňovaly. „Zkus ho zítra požádat, aby ti vrátil kouzelnou krabičku. Nejdřív bude odmítat, jelikož ví, že ti na ní záleží a částečně tě s ní může ovládat. Ale když si budeš tvrdě stát za svým a nedáš najevo strach z toho, že bys o ni mohl navždy přijít, stačí pár minut a je tvoje. A dej si pozor. Řekla bych, že v jeho případě je každý projev náklonnosti jen součástí manipulace. Prostě zoufalý." Smála se.

Zoufalý. To slovo se ke mně vracelo jako ozvěna. Zarývalo se mi hlouběji a hlouběji do mozku, dokud úplně nevytlačilo všechny zbylé myšlenky i pochybnosti. Zoufalý. „Asi máš pravdu. Přece jenom ho znáš mnohem líp než já."

...

Spánek je droga.

A já se vyléčila ze své závislosti. 😍

Jsem na sebe hrdá.

Ily 💕