jungkolaps | vkook

17. Cit zmateného

Zaslouženě jsem odpočíval pod stromem a přemítal o tom, jak hravě jsem si s touhle výzvou poradil. Byla příjemná změna vidět, že se konečně něco dařilo. Netrvalo dlouho a Taehyung se posadil vedle mě. Z vlasů mu trčela slabá pokroucená stébla trávy, na světlé látce oblečení své stopy zanechala hlína. „Narozdíl od tebe jsem čestný, tudíž své slovo splním," pronesl bez nadšení. S očividnou neochotou zabořil ruku hluboko do kapsy, ze které vytáhl můj mobilní telefon. Chtěl jsem ho upozornit, že ani já neudělal nic nečestného, pouze to, na co jsem měl právo, ale musel jsem ihned reagovat na jiný podnět.

Elektronické zařízení jsem mu vztekle vytrhl ze sevření. „Ty jsi ho měl s sebou? A spadl s ním?! Taehyungu!" Všechno mé nadšení uvadlo. Prohlížel jsem si drobné praskliny na černém displeji, probouzela se ve mně nenávist.

On si ale nedal pokoj a musel mě vytočit ještě víc. „Nepamatuji si, že bych ti dovolil takto mě oslovovat."

„Já myslel, že povolení bylo to, jak jste mi strčil do krku jazyk. Milý Taehyungu." Ještě víc jsem se zamračil při marném pokusu telefon zapnout.

Vyzkoušel bych tvrdý restart, kdyby si však mladý král najednou sobecky nepřivlastnil všechnu moji pozornost. Chytil mě kolem ramen, svá rychlá ústa přiblížil k těm mým. Propojil nás v nečekaném a o to víc paralyzujícím polibku. Než bych naprosto přišel o smysly, odtáhl se a zlomyslně zašklebil. „Tak teď jsem své povolení odvolal."

Jeho políbení mi vzalo víc dechu než celý závod. Bylo krásné, nepochybně. Ale ne natolik, aby svým dojmem přebilo vztek a zklamání vyvolané ztrátou pravděpodobně posledního mobilního telefonu na planetě. Aby mě dál nerušil, odsedl jsem si k opačné straně kmenu, kde jsem se věnoval tomu nejdůležitějšímu - malému přístroji a snahám o jeho oživení. 

Klidu mi přesto nebylo dopřáno. „Ty zapomínáš na slušnost. Co se ti stalo? Krabičku máš, ruku taky," vyzvídal ten otrava, pomalu se plazící za mnou. „Mluv se mnou." Pod tlakem, kterým mě zničehonic povalil do trávy, jsem upustil telefon. Kolik pádů ještě chudáček zažije? Chtěl jsem zuřit, křičet, kopat, fackovat. Jenže Taehyung mě tíhou vlastního těla držel nehybného u země. „Jsi sice hloupý, ale snad chápeš, že, když nic neřekneš, nebudu vědět, co změnit," pokračoval. Skláněl se nade mnou, obličej postupně přibližoval k mému. „Jungkooku?"

Ale vždyť...

 Přestávalo to dávat smysl. Kdyby se mnou manipuloval, nesnažil by se na mě být alespoň trochu hodný? Rozbil by mi mobil? Tvrdil by, že jsem neschopný, hloupý a že mi chce uříznout ruku? Vytáčel by mě k smrti?

„Jsem zmatený..." řekl jsem hlasem oslabeným návykovým vlivem jeho překrásných očí.

„Já vím, já také." Na tváři se mu mihotal povadlý úsměv. Ten zmizel až, když se plynulým posunem natiskl na mé rty. Můj mozek to nenáviděl.

Avšak v ten moment, jako by mě proti vůli opět ovládlo to neznámé kouzlo... nebo spíš prokletí, které zlikvidovalo všechen odpor i zdravý rozum. Otřel jsem se o něj a trochu nešikovně se do hry pokusil zapojit jazyk. On ale rychle převzal vedení. 

Periferně jsem zahlédl, jak můj nebohý mobil odsunul pryč. Pak už na nic nehleděl, obě dlaně položil na mé tváře a náš polibek přeměnil v nádherně ladné plutí na vlnách postupně přecházejících do víru bouřlivé vášně.

- varování !

-ˋˏ✄-------------------SMUT-------------------