Šiřitel míru

I.

Smrt měla hody. Už celá řada let uplynula od chvíle, kdy svět zahalil ponurý válečný plášť. Vody bylo stále méně. Země pomalu, ale jistě vysychala. Vše se řítilo do zkázy, kterou nelze odvrátit. Pole, jež se dřív zelenala, dnes byla povětšinou pustá. Dobytek, vyhublý na kost, trpěl žízní. Všeho bylo málo. Rusko, s Asií a Arábií za zády, se rozhodlo vrátit světu druhý úder. Největší přehrady plnilo vodou z ledovců a bedlivě je chránilo. Amerika s Evropou se horko těžko snažily odrazit útok. Jakoby však toho nebylo málo, vyvinuli Rusové tajnou zbraň. Říkali jí Mír, neboli masivní iontová radiace. Nemilosrdně ho šířily do celého světa. Poslední zbytky jídla byli toxické. Požití takového jídla vyvolalo střevní potíže, kóma a nakonec i smrt.

„Našli ji v kuchyni,". pravil zarostlý chlap ve flanelové košili a špinavých džínách. Colette ovanul jeho dech, páchnoucí po whisky, kterou před chvilkou vypil do dna.

„Nechci tě moc děsit, ale jsi už starší a na truchlení v téhle době není čas," Colette přikývla. „Zítra po pohřbu tvé matky odjíždíme za město. V Paříži už není bezpečno," pokračoval strýček. Bylo slyšet bouchnutí dveří a po chvilce se v místnosti objevila dvanáctiletá dívenka. Malá blondýnka došla za Colette a chytla ji za ruku. Ta ji k sobě přitiskla.

„Eugenio, zítra odjíždíme, pojď, půjdem si zabalit" A Colette i se svou sestrou odešly do svého pokoje.

Colette seděla na předním sedadle strýčkova téměř rozpadlého jeepu a pozorovala mihotající se obrazce za okýnkem. Ve smutečních šatech už jí bylo horko a v ruce stále svírala vystřižený novinový článek, který hlásal: Zdravotní sestřička zemřela na nakažení Mírem. Ministerstvo zdravotnictví varuje: vyhýbejte se nakaženým. Eugenia už na zadním sedadle usnula. Colette se zdálo, že jedou věčnost.

„Za jak dlouho už tam budem?" zeptala se vyčerpaným a ztrápeným hlasem strýčka. Ten místo odpovědi zatočil prudce doprava a ze zalesněné krajiny, která je poslední dobou obklopovala, vjeli na polní cestu mezi loukami, na jejímž konci stála menší Osada. Staré auto poskakovalo na kamenech, hrkalo, až měla Colette pocit, že se rozpadne.

„Už tu jsme." řekl strýček ochraptělým hlasem.