The people of many faces [CZ]

Ještě před začátkem příběhu...

Pozn.: A další povídku, kterou jsem se rozhodla oživit je právě tato povídka, kterou jsem psala pro jednu výjimečnou osobu. Přišlo mi líto ten nápad až takhle pohřbít, protože jsem měla pár nápadů.. Tato část je jednodílná povídka, která se nakonec přehoupla v povídku vícedílnou, tudíž než přibudou další kapitoly, můžete se nechat vtáhnout do příběhu menším úvodním slovem.. 
Snad se vám bude nápad líbit a povídka si najde nějaké stálé čtenáře :))
Rachel.

Lehký polední déšť se snášel na liduprázdnou ulici v zapadlé části Londýna a na prosklené výloze od malé, ale i přesto velmi oblíbené, kavárny maloval kreativní obrazce tvořené z provazců vody. Náctiletý mladík vysedávající u hrnku ranní kávy nestačil obdivovat krásu, kterou malovala příroda na sklo. Vytáhnul z kapsy telefon a pokusil se kouzlo přírody zachytit, ale nedařilo se. Ne vše dokážeme zaznamenat fotografií, některé obrazy si člověk musí uchovat v srdci.

Malým prostorem, kterým se linul tichý rozhovor několika lidí, se rozezvonil zvonek u dveří, oznamující nového zákazníka. Osamělý mladík pozvedl pohled k dívce, která ladně vklouzla dovnitř a s pohledem upřeným ven skládala barevný deštník. Na tváři se jí rozlil nepatrný úsměv potom, co našla útočiště právě v těchto místech. Skenoval ji pohledem a uvnitř se snažil potlačit pocit deja vu. Prohlížel si každý kousek sympatické tváře a pokoušel se vzpomenout si, proč mu přijde tak povědomá. Dlouhé světle hnědé vlasy si přehodila přes pravé rameno, deštník odložila za dveře a rozepnula si rychlým pohybem ruky kabát. Byla ráda, že konečně našla místo, kde si na několik okamžiků v klidu sedne, vychutná si kávu a přečká déšť v pohodlném přátelském prostředí.

Najednou na sobě ucítila cizí pohled a tak zvedla hlavu ke stolu, kde spatřila oči, s kterými se setkávala ve snech. Vyděšením celá ztuhla. Nečekala, že by jej potkala na podobném místě. Pravděpodobnost, že se znovu setkají, byla minimální, ale evidentně ne nulová. Začínala panikařit. Nenapadlo ji, že by se mohla ocitnout v podobné situaci. Jediné východisko, které v tuto chvíli shledávala adekvátním, byl útěk. Rychle na sebe navlékla zpola svlečený kabát a bez jakéhokoliv dalšího zaváhání opustila kavárnu.

Hnědovlasý mladík, který při pohledu do šedých očí, konečně pochopil, odkud ji zná, na nic nečekal, z kapsy vytáhl peníze a položil je na stůl. Ze židle jedním rychlým pohybem stáhl bundu a za běhu si ji navlékl. Tak, aby neztratil už ani vteřinu, rozrazil dveře a bezhlavě se vrhl na ulici. Rozhlédl se na všechny strany a okamžitě se vydal za dívkou, na kterou nedokázal přestat myslet. Doufal, že ji znovu uvidí a rozmluví jí rozhodnutí, jež utvořila bez něj, proto si nemohl tuhle jedinečnou šanci nechat proklouznout mezi prsty.

„Veroniko! Stůj!“ zavolal za ní, když její siluetu zahlédl několik metrů daleko. Neposlechla jej, což ani nepředpokládal a tak se rychle rozeběhl. Nasadil vysoké tempo a každou chvilku se k ní přibližoval.
„No tak! Stůj!“ křikl znovu a zalapal lehce po dechu, jak se snažil překřičet bubnující déšť. Ona však dál nereagovala a rychle zabočila do jedné z postraních uliček, ve kterých doufala, že se mu rychle ztratí. Jenže se zmýlila. Nechtěně zabočila do slepé ulice.
„Sakra,“ zaklela tiše, setřela si dlaněmi obličej a dál jen tupě hleděla do zdi. Vydýchávala dlouhý běh, na který nebyla posledních několik měsíců zvyklá. Dříve utíkala pořád, ale v poslední době se naučila účinně skrývat a plánovat, tudíž ji mohli odhalit jen stěží a ona se tak vyhnula vyčerpávajícím útěkům.

Slyšela, jak se za ní zastavil a stejně jako ona popadal ztracený dech. Smysly se zaměřila na jejich nesynchronizované vydechování a snažila se vymyslet, jak z toho všeho ven. Moc dobře si uvědomovala jak bezvýchodná tahle situace je, ale i tak se odmítala vzdát naděje.
„Veroniko,“ vyslovil pečlivým hlasem každou hlásku v jejím jméně. Ona jen nechala klesnout víčka a potlačila slzy, které se jí draly do očí. Už se kvůli tomu všemu natrápila dost a slzy, jež prolila, si každým dnem vyčítala víc a víc. Slíbila sama sobě, že bude silná, ale nedokázala to. Samota ji ničila, ale neměla na vybranou, nikdo z nich. Zhluboka se nadechla a otočila se tváří v tvář člověku, kterého před necelým rokem bez rozloučení opustila. Stálo ji to víc sil, než předpokládala.