The people of many faces [CZ]

3. díl

Veronika stála opřená o futra ložnice, v níž na posteli právě ležel desetiletý chlapec, kterého před několika hodinami zachránila před lovci a sledovala jeho klidnou tvář. Bylo to sotva pár minut, co konečně usnul. Byl neskutečně vystrašený a skoro vůbec nemluvil. Prozradil jí jen své jméno. A ona se mu ani nedivila. Moc dobře si vzpomínala na okamžiky, kdy ona musela poprvé utíkat. Od té doby uběhlo už tolik času. Z jejích negativních myšlenek jí vytrhl zvuk klíčů a následné odemykání. Nejprve se vyděsila, ale pak ji připomínka toho, že její klíče vlastní jen jeden jediný člověk kromě ní, ji uklidnila. Odlepila se od dveří a vydala se chodbou ke vchodu, kde právě stál člověk, po jehož objetí toužila ze všeho nejvíce. Jakmile ho spatřila, rozeběhla se a vpadla mu do náruče silně se tisknouce k jeho svalnatému tělu.

„Dostal jsem tvoji zprávu.“ Promluvil tiše Liam a obmotal ruce těsněji kolem třesoucího se těla jeho přítelkyně. „Co se stalo?“
„Ví, že jsem ve městě. Našli mě.“ Zašeptala a snažila se tišit vzlyky, které se jí draly z hrdla. Tady v jeho náručí se konečně cítila v bezpečí a dovolila si projevit obavy, které se snažila schovávat.
„Cože? Jak se to stalo?“ Svraštil obočí a mírně se od Veroniky odtáhl, aby ji mohl pohlédnout do obličeje.
„Byla jsem na obědě a pak jsem uviděla toho bělovlasého. Někoho sledoval a nebyl sám. Snažila jsem se přijít na to, koho sledují a celou dobu pozorovali jednoho chlapce. No a já pak pronásledovala je. Nemohla jsem jim ho nechat na pospas. A pak když se dostali do uličky, tak ho zřejmě chtěli odvést, ale nějací lidé jim v tom zabránili. Tak jsem rychle vzala chlapce a utekla jsem s ním, ale oni mě poznali. Viděla jsem, jak se na mě díval.“ Pověděla mu zkrácenou verzi příběhu a snažila se alespoň trochu uklidnit.
„Kde je chlapec teď?“ rozhlédl se Liam po chodbě v očekávání, že se najednou někde objeví dětská postava.
„Spí.“ Odpověděla tiše a zvedla pohled k Liamovým oříškovým očím, které tolik milovala.
„A jak jsi na tom ty? Neublížili ti? Sledovali tě?“
„Jen chvilku. Setřásli jsme je.“ Odpověděla nejistě a uvnitř se tiše modlila, aby její tvrzení bylo správné. Liam vytušil její pochybnosti a znovu ji zabalil do objetí. Políbil ji do vlasů a šeptem ji začal utěšovat.
„Na něco přijdeme. Neboj. Nenechám je, aby ti ublížili.“ Tiše ji konejšil a v hlavě se snažil pomalu spřádat plány. Za celou dobu boje s touhle organizací si uvědomil, že čím rychleji bude jednat, tím lépe.

„Pojďme si dát čaj, třeba se ti udělá líp.“ Navrhl po chvíli a Veronika přikývla. Vyvlékla se z jeho objetí a přešla do kuchyně jím následována. Liam zatím vytáhl z kapsy telefon a pomalu vyťukal číslo svého informátora. Věděl, že pokud se s někým musí spojit, tak s ním.

Určitě jsi už zmerčil, že organizace ví, že Veronika je ve městě. Potřebuji vědět o každém jejich kroku.

Naťukal rychlou textovku, odeslal ji a přešel ke kuchyňské lince.
„Nemám to udělat já?“ zeptal se a spadané vlasy ji znovu ukotvil za ucho.
„Uvařit čaj ještě zvládnu.“ Usmála se a zvedla k němu pomněnkový pohled. Tyhle oči na ní měl nejraději i přesto, že většinu času v nich viděl přehnané množství starostí, které nedokázal z jejích ramen sejmout.
„Já tě ochráním.“ Řekl smrtelně vážně a zadíval se jí hluboko do očí.
„Já vím.“ Odpověděla tiše a přiblížila se k jeho rudým rtům, na které vtiskla láskyplný polibek a vykouzlila tak na Liamově tváři úsměv.
„Miluji tě,“ vypadlo z něj v okamžiku, kdy se jejich rty rozpojily.
„Já tebe taky.“ Vydechla Veronika a položila si hlavu na Liamovo rameno. Vdechovala lehkou vůni kolínské a nechávala se uklidňovat. Cítila se už mnohem lépe. Věděla totiž, že všechno bude zase dobré.

---

„Přespíš tu?“ zeptala se Veronika poté, co vylezla z koupelny a dosedla vedle Liama.
„Jo, nechci vás nechávat samotné a hlavně si tě chci trochu užít. Pozítří odlétáme, takže nemáme moc času.“ Odpověděl se smutným úsměvem a políbil ji na nos.
„Už pozítří?“ podívala se na něj smutně a Liam přikývl. „Čas utíká moc rychle.“ Zašeptala tiše, hlavu položila zpět na jeho rameno a objala jej rukama. Pomalu jí únavou začala padat víčka, když ji vyrušil jemný hlásek. Rychle se posadila na sedačce a otočila se. Ve dveřích stál Luke a zmateně těkal očima mezi ní a Liamem.
„Luku, co to, že nespíš?“ vyskočila rychle na nohy a klekla si před chlapce.
„Bojím se.“ Přiznal tiše a přitáhl si plyšovou hračku, kterou mu půjčila Veronika, aby se mu lépe usínalo.
„Tak já si půjdu lehnout s tebou, ano?“ usmála se na něj a pohladila ho po tváři. Luke mírně přikývl a stiskl jí ruku. „Tak běž do postele a já hned přijdu, ano?“ Odpovědí jí bylo další pokývání hlavou a objetí. Veronika se zvedla, došla k Liamovi, který celou scénu bedlivě pozoroval a sedla si vedle něj.