V síti lží

~3~

Stephen

„Drahoušku, neplakej.” usměje se mamka a pohladí mě po tváři, když jsme na cestě do zoologické zahrady. Pomalu se začínám uklidňovat. Začnu se usmívat a na tváři se mi vykouzlil úsměv, když slyším její zpěv, který doprovází píseň, kterou hrajou v rádiu. Po chvíli se přidá i táta s mou starší sestrou. Podívám se z okna, opřu si čelem o sklo a vydechnu přebytečný vzduch z plic.

Jakmile zavřu oči, ucítím prudkou bolest, jak se mi bezpečnostní pás zaryje do těla. Slyším křik, ten se ale ztlumí, jakmile upadnu do bezvědomí.

Když se začínám probírat, uvidím něco co mi málem přihodí další bezvědomí. Krev. Oheň. Cizí náruč. Divná lehátka, přes které jsou hozeny bílé plachty.

„Co s tím malým?” vydechne někdo vedle mě, nemohu se na něj podívat, dělá mi obtíž se jakkoliv pohnout. Stále mi vrtá hlavou, kdo je pod těmi plachtami . Cizí ruka se dotkne mé hlavy, která ji následně začne hladit. Ani nevím proč, ale rozpláču se. Pláč mne úplně zmůže a za pomoci cizího uklidňování usnu.

Nakonec se vzbudím v něčí náruči -Loki-
„Ale, ale, ale. Malý kluk co přežil, jen se podívej co se stalo s tvou maminkou.” škodolibě se zasměje, vstane a odkryje plachtu. Posadím se a sleduji zkrvavené tělo, začínám znovu propukat v pláč. „Mami!” vykřiknu.

Uprostřed noci se probudím z noční můry, mé oči zdobí křišťálové slzy, které pomalu stékají po mých horkých tvářích.

„M-mami.” zašeptám. Obejmu sám sebe a tiše brečím. Byl to jen sen, možná jen hloupé varování. I tak to ve mně vyvolalo smutek a žal, kterého se budu opět zbavovat hodně dlouhou dobu.

Vstanu z postele, obléknu si úzké černé kalhoty, které mi opticky zúží postavu, přes hlavu si přetáhnu triko. Přejdu k plní, které následně otevřu a sleduji zataženou noční oblohu, na které slabě svítí hvězdy.

Loki

Zase nespím, zase přemýšlím. Nad rodinou, nad tím, jaký bych byl úžasný vládce Midgardu. Jak bych Midgard vysvobodil z pout svobody. Vše by bylo dokonalé.
Přemýšlím, ale ještě nad jednou věcí, spíše osobou. Stephen. Proč mi překáží? Proč nemám stále sílu mu říct do očí, jaký idiot to vlastně je?!

Vstanu a přejdu k oknu, které následně i otevřu. Vydechnu a pohlédnu k obloze, která se znenadání zatáhla a pomalu začínají na můj parapet okna dopadat první kapičky studeného, ale příjemného deště. Nahnu se trochu z okna tak, aby kapičky dopadaly na můj obličej. Povzdechnu si.
„Jednou budu králem. Budu někdo, koho si všichni budou vážit. Nikdy neuvidí zlomenou duši, nebo zlomené srdce, které člověka pomalu zabíjí. Člověka, který má touhu křičet, ale snaží se být silný. To už nikdy nikdo neuvidí. Uvidí jen úžasného vládce, který svět zachrání.” dořeknu a pro sebe se usměji.
„Krása!” povím s výdechem do prázdna.