V síti lží

~4~

,,Krása!" Povím s výdechem do prázdna.

Loki

Mé myšlenky začaly být v jeden okamžiku jiné. Zase jsem pomyslel na to, jak Stephena obejmu a políbím, ale je to blbost! Stephen se mi totiž znechutil už několik let zpátky, ale stále jsem ho potřeboval. Já se potřebuji dostat k bratrovi, za každou cenu.

Zavřu oči a prohrábnu své delší, zplihlé vlasy, které mi opět padaly do očí. Z kapsy u kalhot vytáhnu gumičku, kterou použiji na spletení vlasů. Pak už jen odejdu od okna a sednu si na postel.

V rukou držím menší fotografii mě a mé "úchvatné rodiny". Zahodím ji, lehnu si a sleduji strop. Po několika minutách usnu.

V pět ráno, jak už je u mě zvykem se probudím. S úšklebkem na tváři vstanu a potichu odcházím do Stephenova jeho pokoje, kde sleduji jeho postel, ve které leží.
Nakonec dojdu až k posteli a posadím se k němu. Chytnu ho za ruku, no spíše, svou ruku přiložím na tu jeho a pohladím ho po ní.
Pak ho jen vší silou strčím z postele, až uslyším dvě rány. „Au?" pomyslím si.

„D-do prdele, co děláš?!" vykřikne Stephen a já se začnu hlasitě smát.

„Dobré ráno. Vstávat a cvičit!" vstanu z postele a odcházím. Opět v rukou držím mé oblíbené dýky, házím s nimi ve vzduchu a chytám je.
„Co jsem ti, do háje, řekl o těch dýkách?" zavrčí a sleduje mne.
„Já ani nevím." odpovím. Mám chuť se otočit a hodit po něm dýku, ale udržím se. Otočím se s falešným úsměvem, který zdobí mou tvář. „Mimochodem, je pět ráno, snad ti to nevadí." sleduji ho nechápavým pohledem co dělá. Jednou rukou se přidržuje nočního stolku a druhou rukou za hlavu. Ty vole, on snad krvácí. Opět...

„Donesl bys mi prosím obvaz?" vydechne.
„Nemám důvod ti ho nosit. To ty jsi idiot, který si rozbije hlavu každý den a každou minutu!" zakřičím na něho a odejdu.

Seběhnu schody, které vedou na chodbu, kde si sednu na křeslo, obuji si své černé kožené boty, vstanu a vezmu si kabát, který si následně obleču. Rychle se kouknu do zrcadla, kde si pomocí odrazu své osoby upravím svázané vlasy a hodlám odejít, jenže mě přeruší Stephenům vzlykot.
„K-kam jdeš?" ubrečeně vzdychne a v jeho očích se třpytí slzy.
„Chci být sám. Daleko od tebe, protože nemám důvod být u osoby, která mi vadí. Nepotřebuji teď vidět tvůj obličej." chci odejít, ale on mě doběhne a obejme.

Pohled třetí osoby

Černovlásek ztuhle zíral do stěny, která byla před ním. Nechápal, o co jde staršímu, ale zároveň mladšímu muži. Vždyť mu nechtěl pomoct, je snad brunet blázen. Proč se stále o černovláska stará? On snad nechápe, že ho černovlásek využívá? Že ho k životu nepotřebuje?

Černovlásek zatne ruku v pěst, ve které se objeví jeho oblíbená modrá dýka. Naštěstí se po chvíli uklidní a dýka zase zmizí. S nechutí v očích ho obejme a vydechne všechen přebytečný kyslík z plic.

Brunet zatím jen v tichosti poslouchá tlukot srdce vyššího muže, zvedne hlavu, aby se podíval do smaragdově zelených očí, které dokázaly člověka uklidnit. Usměje se, když na jeho tváři spatří kouzelný a uklidňující úsměv.

„Co vejráš?" zavrčí černovlásek a brunet se podívá do země, odtáhne se a pustí ho.
„Já se omlouvám..." zašeptá brunet a odchází. Černovlásek jen tupě sleduje obvaz nasáklý krví bruneta.

„Nemáš to na zašití?" zašeptá černovlásek a dojde k němu, bruneta následně jen obejme a nasaje nosem vůni krve, která ho donutí se zachvět.
„Nemám." usměje se brunet a též ho obejme.

„Co se to s tebou v poslední dobou děje?" brunet se optá a černovlasý se mlčky odtáhne, nakonec odejde ven. Zatímco brunet sleduje pavouka na zdi, jak si plete pavučinu. Sedne si na židli, zhluboka se nadechne a zavře oči. Tiše si začne broukat melodii písně, kterou často slýchával jako malý.

Loki

Venku začalo pršet a můj zrak zabloudí k šedému nebi. Konečně se upřímně usměji a procházím se New Yorkem, jako bych už neměl nějaké starosti s vládou či rodinou. Na chvíli si přijdu – no, přijdu si volný.

Jako malé dítě, s úsměvem, skočím do velké kaluže. Voda mi pocákala černý kabát, ale vůbec mi to nevadí, zasměji se a jdu dál.

Sleduji všechny, jak se snaží před deštěm schovat. Jak na zakrytí hlavy použijí vše po ruce, přes knihy až po kabát. Zasměji se nad lidskou hloupostí a vytáhnu mobil.
Celý internet je zahlcen ohledně jedné zlé události. Myslím si, že Helinka si užije.

Cestou přemýšlím, nedávám pozor, a to mi je osudné, vrazím do tyče. Kvůli nárazu skončím na zemi.
V mysli mi začnou létat sarkastická slova: „Jak pohodlný chodník, ještě k tomu krásně teplý a hodně mokrý chodník. Bože!" Někdy bych si přál být jen člověk, život by byl možná i trochu jednoduší. I pro člověka, jako jsem já.

Jednou bude vše lehčí, vše bude jednou dávat smysl. Snad, jednou ...