V síti lží

~5~

Jednou bude vše lehčí, vše bude jednou dávat smysl. Snad, jednou ...

Stephen

Dnes jsem čtvrtý den bez spánku, káva mi trochu vypomáhá k nabuzení těla bez energie.

Každý večer se začínám bat chodit spát. Za vše mohla stejná noční můra, avšak vždy s jiným zakončením. Vždy se něco ubralo nebo přidalo, ale jedno bylo pořád stejné. Byla to ztráta Lokiho, který se mě pokoušel zabít. To už jsem se vždy, jen s pláčem a bezmocným křikem, probudil.

Jakmile si však vzpomenu na noční můru, do očí se mi okamžitě nahrnou slzy, můj žaludek se sevře a mám problém se čehokoliv napít nebo se najíst.
Někdy jsou sny hodně zvláštní, ale pořád je to noční můra. Bojím se, že přijdu o nejbližšího člověka, který si někoho najde, nebo že se pohádám s nejbližším přítelem a budeme se ignorovat.

Já bych nejraději neměl žádné sny nebo můry, klidně bych vnímal jen tmu, jen aby mě to, celé dny a noci, neničilo. Abych pak neměl slzy v očích, když se podívám na osobu, o kterou vlastně jde a prostě bych byl rád, zase sám sebou.

Jsou dvě hodiny ráno a z mého přemýšlení mě vyruší klepot na dveře, poposunu si židli a rychle otírám rukávem slzy.
„Dále…“ zašeptám a napiji se už chladnější kávy, kterou jsem si osladil karamelovým sirupem. Dveře se otevřou a do mého pokoje vstoupí Loki.

„Stephene, ty zase nespíš? Myslíš, že to nevím?“ podá mi otázky, ale než stihnu odpovědět pokračuje: „Každý den máš rozsvícenou lampičku a zase piješ kávu po litrech, celý den. Co se děje?“ dojde ke mně a zezadu obejme mě kolem ramen, mé oči se zaplní slzami.

„Nic, jsem naprosto v pořádku.“ vydechnu. Podívám se na něho a zašeptám: „Jen mě zajímá, jak to mezi námi je. Chováme se jako milenci, zároveň jako kamarádi. Jsem z toho zmatený."

„Co bychom podle tebe byli? Jsme jen kamarádi a nic se na tom nemění. To ty, ale víš.“ S lehkou namyšleností v hlase se zasměje.

„Já vím...“ vydechnu trhaně vzduch z plic. Bohužel to vím. Najednou mě pohltí taková zvláštní prázdnota, chce se mi začít brečet a křičet, ale usmívám se.

„Opravdu jsi v pořádku?“ otáže se ještě jednou Loki. Zasměji se, aby nešlo poznat, že můj hlas se třepe a odpovím: „Ovšem. Jsem v pořádku." Když ucítím, že jeho ruce sklouzly pryč z mých ramen vydechnu a uvolním se.

„Asi půjdu spát, měl bys taky jít.“ zašeptá a odejde z mé ložnice. Jakmile zavře dveře rychle se k nim rozeběhnu, svezu se po nich a nechám slzám volný průchod. Nechápu, co k němu cítím. Ale má pravdu, jsme jen kamarádi a takhle to zůstane.

Odtáhnu se od dveří, vstanu a přejdu ke stolu, kde dopiji poslední hlt kávy a sednu si. Vezmu si knihu, kterou následně začnu číst. Venku zatím krásně svítí měsíc a kvůli dobře umístěnému stolu hned pod oknem, mi dopadá měsíční svit na desku stolu.