Lovestory sad girl

3.

Dneska jsem vstala už v 6:00. Z nějakého důvodu jsem nemohla dospat asi proto, že mi důležitý rozhovor Abigail a jejích rodičů připomněl mojí situaci v páté třídě. Za chvilku jsem se zabrala do svých vzpomínek :

Byla jsem šťastná holčička co se vrací ze školy domů. Doma jsem moc času netrávila a když už tak ne s rodinou. Rodiče mě  skoro nebrali jako svoje dítě. Nejdřív mi přišlo líto, když jsem poslouchala příběhy spolužáků jak si užili víkend s rodinou a já seděla doma na zadku a rodiče byli někde na diskotéce nebo návštěvě. Ale po třetí třídě jsem si na to zvykla.

Tehdy v páté třídě hned jak jsem přišla domů ke mně přišli rodiče a mile mě pozdravili.

,,Ahoj holčičko !" Přišlo mi to zvláštní, protože mnohdy si ani nevšimli, že jsem doma. Ten večer mi oznámili, že od příštího školního roku budu bydlet na internátě. Byla jsem úplně vyděšená. Věděla jsem jak jsou internáty nechutný.

Postupem času, který jsem už trávila na internátě se mé vyděšení přeměnilo ve vztek. Ve vztek na rodiče. Už jsem je nevídala vůbec. Prázdniny jsem trávila u strýce - ale to i před tím než jsem šla na internát. Už jsem se s nimi neviděla ani jeden jediný zlomek dne. Ale myslím, že je to dobře, že už se nevídáme. Vždyť pro ně nic neznamenám...

Z mých smutných vzpomínek mě probralo skřípaní dveří od pokoje. Do pokoje vešla Abigail a tiše přišla ke mně. Objala mě. Najednou jsem ucítila na svém krku její studené slzy. Zděsila jsem se

,,Abi ?"

,,My.....my se budeme stěhovat !!" vyhrkla a začala plakat. Srdce se mi zastavilo. To nejde ! Ona nemůže odjet ! Ona je jediný člověk, který mě má opravdu rád a já ji.

Abi se pomalu odtáhla a podívala se na mě. Měla červené oči od slz. Ale stejně byla podle mě nejkrásnější holka na světě ! Sklopila jsem zrak :

,,A ty musíš odjet ? "

Kývla hlavou, ale pokusila se o úsměv, ale moc jí to nešlo.

,,Pojedeme do města kde bydlí Adam.." řekla.

,,Ale to je přeci hrozně daleko !" měla jsem slzy na krajíčku, ale pokusila jsem se je udržet, protože vím, že Abi teď nepotřebuje aby se tu rozbrečel další člověk. Abigail si utřela slzy a řekla, že odjíždí už pozítří večer. Vzala si kufr a začala do něj házet věci. Já jsem seděla jak trdlo na posteli a koukala na ni. Nedokázala jsem se zvednout a pomoct jí s balením. Bylo mi hrozně. Zvedla jsem se a šla na záchod.

Opřela jsem se o umyvadlo a snažila jsem se se vším tím návalem stresu vyrovnat. Místo úsměvu se mi ale na tvářích objevily slzy. Nechtěla jsem ale propadnout panickému záchvatu breku. 

Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se a za sebou viděla Bereniku. Holku Lucase.

,,Ale, ale ! Malá holčička nám brečí..." řekla posměšně.

Zařvala jsem na ni nějaký sprostý slovo co mi zrovna přišlo pod jazyk a s usedavým pláčem vyběhla ze záchodů a pak i z budovy. Běžela jsem někam daleko. Sedla jsem si pod most u řeky. Najednou se spustil liják a mě byla hrozná zima. Zároveň jsem byla dost unavená a začaly se mi přivírat oči.

,,Melanie !" Uslyšela jsem hlas a otevřela oči. Přede mnou stála rozmazaná postava. Promnula jsem si oči. Abi. Má kamarádka stála nade mnou a starostlivě se na mě koukala.

,,Mell ! Prosím tě co tady děláš ?! Musíme jít do školy...Hele vím, že tě to taky sebralo, ale už pojď" chtěla mě obejmout ale já ji odstrčila.

,,Kašlu na školu ! Chci být sama ! Mám dost už těch tvejch otázek !" zařvala jsem na ni. Nevím co to ze mě vyjelo. Ale chtěla jsem být sama. Sama. Ani Abi jsem nechtěla mít teď u sebe.

Abigail se otočila "na patě" a odcházela pryč. Vypadala smutně. Já jsem ale kráva ! Pozítří má jediná nejlepší kmarádka odjede a já už ji nikdy neuvidím a místo toho abych si poslední dny s ní užila se s ní pohádám !

,,Abi...promiň..." po tvářích mi opět začaly stékat slzy, které jsem před chvílí zkrotila.

Abi ke mně mlčky přišla a objala mě. Nejúžasnější holka tu se mnou stála pod mostem a objímala mě. Tak moc mě mrzí, že odjede a už  se nikdy neobejmeme...