Lovestory sad girl

4.

Dnes nadešel den odjezdu Abi. Je to hrozný, když si pomyslím, že se zítra neprobudíme ve stejném pokoji, nepůjdeme spolu na snídani a nebudeme společně ve škole blbnout. Ale co se dá dělat. Tohle prostě neovlivním. I kdybych tisíckrát chtěla...

Byl pátek. Těšila jsem se do školy, protože se nebudeme moc učit, ale budeme se loučit s Abi. Dneska jsme asi proto obě vstaly dřív a vzaly si na sebe celkem pěkné oblečení :

Abi si oblékla růžovou mikinu s kapucou, bílé džíny a růžové tenisky. Rozpustila si vlasy a natřela si rty leskem. Já si na sebe vzala růžové šaty po kolena a síťové punčochy. Z umytých vlasů jsem si udělala vysoký drdol. Obě jsme si stouply před zrcadlo - vypadaly jsme jako dvě růžové princezny.

Sbalily jsme si batohy do školy a vydaly se do školy.

•Po škole •

Dnešní den ve škole byl fakt úžasný. Dobrá nálada mi ale ve vteřině zmizela, když jsem si vzpomněla, že Abigail za hodinu odjede. V tichosti jsme šly na internát. Bez jediného slova jsem odemkly dveře a vešly do pokoje. Abi už měla všechno sbalené a tak neměla co dělat. Chtěla jsem něco říct abych prolomila trapné ticho, ale nic mě nenapadalo. A Abigail asi taky ne. Tak jsme jen tak seděly na postelích a dívaly se z okna.

Nakonec trapné ticho prolomila vychovatelka Millerová, která vstoupila do pokoje.

,,Slečno Smithová ? Před budovou už čekají vaše rodiče." řekla ostrým hlasem a zamračila se. Ona očividně nedokázala být milá v žádné situaci. Kdysi prý dělala vychovatelku v první a druhé třídě. Dokázala ty děti tak vystrašit, že se před ní bály jen promluvit.

Sesunula jsem zrak z vrásčité tváře vychovatelky a podívala se na Abi. Zvedla se a do rukou si brala tašky. Bylo jich moc a tak jsem jí pomohla. Venku jsme zavazadla naložili do kufru a odešli kousek stranou od rodičů Abigail.

Objaly jsme se a Abi konečně promluvila.

,,Jsi má nejlepší kamarádka...nikdy na tebe nezapomenu !" řekla objala mě.

,,Já taky ne." řekla jsem jistě. 

Když se Abigail odtáhla uviděla jsem v jejích oříškových očí třpytící se slzy. Měla jsem taky slzy na krajíčku a proto se snažila rozloučení ukončit, abych se tu nerozbrečela.

,,Tak už běž. Ať se tu nerozbrečím." zasmála jsem se, ale do smíchu mi moc nebylo.

Abi se pomalu vydala k autu. Stejně jsem k ní ještě přiběhla a naposledy ji pozdravila :

,,Tak se měj krásně. Ahoj..."

,,Hlavně se drž !" řekla starostlivě Abigail ,, měj se !" 

Abi společně s rodiči nasedla do auta. Za pár vteřin se na místě kde auto stálo udělal jen oblak prachu od kol. Naposledy jsem zamávala autu a mlčky se vydala do internátu.