Dlouhé prázdniny (Billdib)

Vykulenoočko

Z pohledu Dippera:

Z venčí domek vypadal velmi útulně, ale s vnitřkem se nedal srovnávat. Tmavá dřevěná podlaha rozprostírající se napříč dlouhou chodbou, obklopená tmavě zelenými listy rostlin, vše různých tvarů, nás zavedla do velké prosvětlené místnosti. Na první pohled mě zaujal veliký masitý stůl z dubového dřeva a paletová linka v níž se ukrývalo nespočet lahví vína. Než bys kamenem dohodil se od stolu nacházel objemný černý gauč, z kterého by bez potíží šla udělat Noemova archa, společně s taktéž na pohled velmi pohodlnými křesly. Celý prostor na mě působil omamně, až se mi zatočila hlava. Až po bližším prozkoumáním jsem zjistil, že se na všech zdech rozpínalo spoustu nejrůznějších obrazů, znázorňující zelené krajiny a lesy, které dokonale ladí s interiérem.  Na nic jiného než ,,Wow" jsem se nezmohl. Bill byl očividně mou reakcí velice potěšen a obdaroval mě úsměvem. 

,,Jestli si takhle udělanej z obýváku, tak opravdu netuším, co s tebou udělá zbytek domu." Trošku jsem se začervenal. Ano, je pravda, že má reakce byla trochu přehnaná, ale nemohl jsem si pomoct. Dům démona jsem si takhle úplně nepřestavoval. Bill mě chytl za ruku a navázal se mnou oční kontakt. ,,Tak pojď Vykulenoočko." S pobaveností mi řekl. Úplně jsem se zhrozil. Jak mě mohl takhle dementně nazvat?!

,,Takhle mi už nikdy neříkej!" Křikl jsem na něj podrážděně.

,,Beru na vědomí, Vykulenoočko."

,,Hej." Okřikl jsem ho ještě jednou.

Než jsem se nadál, Bill mě protáhl zbytkem domu. Po dlouhé prohlídce jsem se, až poněkud moc vyčerpaně sesunul na měkký pohodlný gauč. Nevím čím to je, ale z venku dům vypadá poněkud o dost menší. Nicméně, už se tady trochu orientuji. Z mého přemítání, mě probral až  mírný pohup z druhého konce sedačky, který oznamoval něčí příchod. ,,Co teď?" Zeptal se mě Bill. ,, To kdybych" Než jsem stihl dokončit větu, místností se ozvalo dlouhé procítěné zívnutí na počest mé ospalosti. Bill se na mě jenom podíval a skoro instinktivně si mě přitáhl k sobě, načeš jsem se uvelebil na jeho klíně a začal spokojeně oddechovat. Než jsem se propadl do říše snů, cítil jsem ruku pročesávajíc mé zanedbávané kadeře a tlumený zvuk dopadajících kapiček deště na okenní římsu. Jak příjemná a uklidňující večerní atmosféra.

Z pohledu Billa:

Z kapsy jsem se snažil vytáhnout klíče, ale byl jsem pod takovým stresem, že ne a ne je nahmatat. Po chvíli trapného ticha, jsem se rozhodl na nějaký klíče vykašlat a postě jsem odemkl pomocí magie. Být démon není zas tak špatný. Elegantně jsem otevřel a nechal Billa vstoupit jako prvního. Jsem přece gentleman, nebo snad ne? Z rozjímání nad mojí osobou, mě probralo, až jedno velké nefalešné ,,Wow." z Dipperových úst. Musím přiznat, že se mi jeho reakce líbila. No, koho by nepotěšila kladná reakce na vaše pečlivě stvořené hnízdečko.

,,Jestli si takhle udělanej z obýváku, tak opravdu netuším co s tebou udělá zbytek domu." Řekl jsem posměšně, načeš se trošku začervenal.
Po zbytek dne jsem ho trochu škádlil a dokonale provedl domem. Upřímně jsem ani netušil, že tu tolik místností je.
Večer jsem se znaveně svalil na pohovku a nechal Dippera spočinout na mých stehnech. Kapičky deště mě skoro uchlácholily ke spánku, ale neustále přemýšlení nad dneškem mě ne a ne nechat snít. Ano, zajisté, že démoni spát nemusí, ale já si již na to tak nějak zvykl.

 Jak mě mí bratři dokázali najít? Vždyť jsem měl maskování právě pro tyhle případy. Kdykoliv se dostanou do nějakých potíží, musím je z toho dostat. Ne, pro to, že jsem nějak úžasný.( Já teda o tom nepochybuji, nu což), ale pro to, že se to o de mě očekává.

 Zdlouhavě jsem povzdechl. A upřednostnil pohled na klidně odfrkujícího Dippera. Pár zlobivých kadeří mu pomalinku skoro až výsměšně sklouzly do obličeje. Musel jsem se trochu pousmát, protože jen Dipper dokáže při spánku vypadat, jak roztomilé štěně, které si přijdete vyzvednou z útulku. Ještě chvíli, jsem si vychutnával ten okamžik, než jsem mu hřbetem ruky nevrátil pramínek zas za ucho, kam patří. Tohle bude dlouhá noc. Pomyslel jsem si než jsem na oko zavřel oči a začal předstírat spánek.

,,Brzy se setkáme bratře." Pronesly mně velice známé hlasy. Jeden depresivní a druhý otravný. ,,Již brzy." Zopakovaly než se místnost opět propadla tichu. Tohle se mi vůbec nelíbí. Řekl jsem si sám pro sebe a začal polemizovat o případných potíží, či šlamastikách, kam se ti dva mohli dostat.

Ahoj, já vím už je to strašně dlouhá doba.😇 Ještě se vůbec divím, že jsi nedal tuhle povídku do archivu a nenechal na ní usedat elektronický prach. Tuhle krátkou hrůzičku brzy nahradím něčím poživatelnějším a stravitelnějším. Ale nebojte se, rozhodla jsem se, že budu vydávat každou neděli. Takže bychom jsme se mohli dopracovat konce příběhu a všichni budeme šťastní. Dokonce jsem pozastavila i příběh Jak se zbavit otce, který hold udělám až zvládnu tohle. Tak se uvidíme v neděli. Nebo dokonce dřív?😁🤞