Jak jsi mohl?

+3+

Já se chci propadnout do země. Prosíííííííííííííííííím. Já to asi nepřežiju. Adrianův výraz říká vše.

Nechce mě.

Co budu dělat?

Pomoc.

Zachraňte mě někdo prosím!!!

Proč.

Se.

Tváří.

Jako.

Že.

Právě.

Viděl.

Dva.

Horory.

V.

Jednom.

Adrian jde ke mě. Pořád se přibližuje. Už je u naší lavice. „Pojď na chodbu Marinette," požádal mě bez známky nějaké lítosti a vrátil mi dopis s obálkou. Pomalu jsem se došourala na chodbu. „Co chceš?!"vyštěkla jsem na něj. „Víš Marinette já miluju někoho jiného. Je to ta nejúžasnější holka co znám,"básnil o té holce„,Pozvu ji na ples a pokud odmítne půjdu s tebou, dám ti vě-" „TO SI JAKO MYSLÍŠ, ŽE S TEBOU PŮJDU NA PLES PO TOM CO JSI MY ŘEKL, ŽE MILUJEŠ JINOU?!!! NESNÁŠÍÍÍÍÍÍÍM TĚ." 

Běžela jsem od něj co nejdál. Běžela jsem přes park kolem zamilovaných párů a pod Eiffelovkou se líbala dvojice novomanželů. Proč jsou všude ty zamilované dvojice?! 

Do té stříbrné obálky vletěl akuma.„Nelásko, dovolím ti zničit všechny páry v celé Paříži, když mi přineseš beruščino, nebo kocourovo mirákulum," začal Lišaj. „Dobře, jen ať se všechny páry na světě rozejdou!!!"

Měla jsem černé šaty a v ruce černou obálku, ze které jsem střílela černá srdíčka. Když někoho srdíčko zasáhlo, objevil se mu na zádech obrázek popraskaného srdce. Pokud jsem někoho zasáhla podruhé, stal se z něj dopis, který přiletěl do mé obálky.

Chodila jsem po Paříži a ničila jsem všechny páry a hledala přitom Adriana. Chtěla jsem se mu pomstít. Najednou jsem viděla kocoura. Nechtěla jsem mu ublížit. Je mnohem hodnější, než Adrian. Řekla jsem Lišajovi, že kocourovi neublížím. Rázem ze mě všechen vztek opadl. 

Rychle jsem dala Tikky moje náušnice a poslala ji za mistrem Fu, protože jsem zůstala v podobě Nelásky a beruška nikde. Po asi deseti minutách přišel kocour v beruščině obleku a vzal mi obálku, kterou následně roztrhl. Vyletěl akuma a kocour ho chytil. Zavolal štěstíčko, hodil ho do vzduchu a vše se vrátilo do normálu.

„Marinette to jsi ty?" ptal se mě kocour. „To se ještě nikdy nestalo, jak si to dokázala, že si se najednou postavila Lišajovi?"ptal se dál. „Já nevím," zmateně jsem odpověděla. „Už musím."