Na křídlech jestřába(WaCa OC FF)

Jestřábík

Narodil jsem se jako domácí mazlíček, stejně jako moji tři sourozenci.

Prvních několik dní jsem neviděl vůbec nic-a ani po otevření očí to nebyla žádná sláva-jen jsem vnímal teplo a případné pachy a zvuky své matky a sourozenců.

Když jsem otevřel oči, viděl jsem špatně a moc dlouho jsem vzhůru nevydržel. Jakožto kotě jsem radši spal, než aby mě zajímalo cokoliv jiného.

Ale abych vám nemusel vyprávět o těch nudných věcech, na které si stejně pomalu nepamatuji, přeskočím do doby, kdy už se začalo něco dít.

S každým dalším dnem jsem byl já a moji sourozenci čím dál čilejší a více nás zajímalo okolí, kolem nás.

Nacházeli jsme se v útulném, proutěném košíku a všichni čtyři jsme plánovali, jak se dostat ven. Když jsme se o to pokusili poprvé, naše matka moc nadšená nebyla.

,,Prostě to přeskočíme" pokrčil rameny Lísteček, který nechápal, proč bychom měli něco plánovat.

,,Ale toho si matka všimne" namítl jsem tiše. ,,Musíme na to jít chytře"

,,Navrhuji, zatím vyslat jenom jednoho z nás a ten zbytek by zaměstnal matku" řekla Voděnka. To nebyl špatný nápad. A úkol toho průzkumníka připadl na mě.

,,Proč on?" Zeptal se Lísteček naštvaně. Žárlil, že budu první, kdo uvidí svět tam za košíkem.

Deštík se na něj ušklíbl. ,,Protože je nejstarší"

Souhlasně jsem přikývl.
A pak jsme dali do pohybu náš plán. Moji sourozenci se začali cpát k matce a něco přes sebe křičet, zatímco já se pokoušel vyšplhat z košíku. Bylo to těžší, než jsem si myslel a sotva jsem se vytáhl nahorů, ztratil jsem rovnováhu a dopadl přímo na čumák.

Nicméně, byl jsem venku!
Po téhle naší akci už nás matka nechala chodit ven kdykoliv se nám zachtělo, takže jsme čím dál méně času trávili v košíku. Naše schopnosti se mnohem více zlepšovali, zesílili jsme a taky jsme více začali připomínat kočky, než malá, upískaná koťata. A žili jsme si skvěle! Vždycky dostatek jídla a pohlazení po hlavě.

Ale všiml jsem si, že matka je čím dál víc smutná. Moji sourozenci očividně nic nezaregistrovali, nicméně já ano. Takže sotva všichni usnuli, posadil jsem se před ní a podíval se na ní.

,,Mami?" Zeptal jsem se. ,,Proč jsi smutná?"

Ona zavrtěla hlavou, ve tmě se zableskly její modré oči. Jediná Kapka se jí nejvíce podobala-měla stejnou, stříbřitě mourovatou srst a modré oči. Můj bratr Déšť měl rovněž stejnou srst, nicméně oči zlaté. Lístek naopak měl oči modré, ale srst tmavou, mouravatě hnědou. Stejně jako já, s tím rozdílem že já měl i zlaté oči. Takže jsem svou matku vlastně vůbec nepřipomínal, což mě občas štvalo. Otec mě nezajímal, nikdy o něm nebyla řeč. Proč bych se o něj měl zajímat? Nestaral se o nás on, ale naše matka a ty velké, růžové bytosti zvané dvounožci.

,,Myslíš, že už jsi dost velký, abych ti to řekla?" Zeptala se.

To bylo předzvěstí něčeho špatného! Přesto jsem přikývl. Byl jsem z koťat prvorozený!

Matka si pohodlněji lehla a pobídla mě, abych udělal to samé. Tak jsem se k ní přitulil a ona začala: ,,Než jsem měla vás, nebylo to tak dávno, co jsem měla ještě jiný vrh koťat"

Překvapeně jsem zamrkal.
,,Ano, byli to vaši sourozenci. Dokonce vlastní, jelikož měli stejného otce, jako vy" vyprávěla a při zmínce o otci se trochu pousmála. ,,Jenže... Přibližně v tomhle věku, v jakém jste teď vy, k nám začali chodit dvounožci a brát mi moje koťata. A já se bojím, že se to samé stane u vás"