Na křídlech jestřába(WaCa OC FF)

Jestřábek

Jakmile mě probudil první sluneční paprsek světla, který pronikl do našeho doupěte, vyskočil jsem na nohy tak prudce, až jsem se praštil hlavou o strop klády. Nedbal jsem však toho, přelezl Lístka, kterému jsem šlápl na ocas a on za mnou mrzutě vykřikl, ať se koukám kam šlapu.
Ignoroval jsem ho a přivítal nový den úsměvem. Bezlistí už sice bylo skoro tady, ale i těch pár paprsků světla mě hřálo a já si nedokázal představit, že by se tenhle den mohl nějak pokazit. Bacha, abys to nezakřikl, pomyslel jsem si a jakmile jsem zahlédl Blizzard, který vylezla z doupěte válečníků, spolu s Rubínou a Sametovým, nadšeně jsem vyběhl za ní. Lístek s Deštěm mě následovali a já se Blizzard zeptal: ,,Co budeme dneska dělat?"
Blizzard se podívala na Rubínu a Sametového, kteří se podívali zase na ní, jelikož mí bratři se zeptali na to samé.
,,Provedeme je po území," navrhla Rubína a zavrněla. ,,Můžeme jít všichni tři. Když jsme byli učedníci, taky jsme šli spolu."
Zaujalo mě to. Blizzard skoro nikdy nemluvila o své minulosti, ačkoliv jsem se jí už několikrát ptal na ty jizvy a obojek. Nikdy neodpověděla.
Blizzard přikývla. ,,Máš pravdu," souhlasila.
Nadšeně jsme se po sobě s Lístkem a Deštěm podívali, když jsme slyšeli o tom, že půjdeme spolu. Vyrazili jsme z tábora a my tři jsme se okamžitě dali do prozkoumávání všeho možného. Samozřejmě jsem slyšel rozkaz, že máme zůstat u nich a byl bych je poslechl, jenže po té době, co jsme museli strávit v táboře, který jsme znali skrz na skrz, jsem chtěl vidět úplně všechno.
Snažil jsem se zrovna zjistit, jestli se mi vleze hlava do díry mezi kořeny stromů a uvažoval jsem, co tam je, když jsem uslyšela výkřik Rubíny: ,,Lístku! Řekla jsem, že se máš držet u mě! Když nebudeš poslouchat rozkazy, nikdy se nestaneš válečníkem!"
To nezapůsobilo jenom na mého bratra, nýbrž i na mě a Deště a všichni jsme se rychle vrátili k nim. Stejně jsem vybili už trochu energie, takže jsme zbytek cesty více poslouchali.
,,Zapamatujte si ten pach," poučil nás Sametový dráp, když jsme se po nějaké době zastavili. Došlo mi, že jsme na kraji našeho území, které hraničí s jiným klanem. ,,Kterému klanu podle vás patří?"
,,Diamantový," odpověděl jsem sebejistě.
Blizzard na mě upřela rudé oči. ,,A kde si na to přišel?"
To mě trochu znervóznilo. Řekl jsem to špatně? Pomyslel jsem si. Nicméně jsem si stále trval na svém: ,,Naše území hraničí s dvěma klany-s Diamantovým a Rubínovým. Jenže Rubínový to být nemůže, protože přesně tam jste nás našli."
A navíc, pach Rubínového klanu si pamatuji dokonale, pomyslel jsem si. Často mě pronásledoval ve snech, spolu s mým otcem.
Blizzard se hrdě usmála a pochválila mě: ,,Správně."
Potěšila mě její pochvala a rozhodl jsem se, že si zasloužím i další. Moji sourozenci nebyli moc nadšení, že si všechnu chválu zabírám pro sebe a Lístek mě na to i upozornil. ,,Měl jsi dobře poslouchat starší a jejich vyprávění," řekl jsem mu a on jen důstojně odvrátil pohled.
Pokračovali jsme podél hranice s Diamantovým klanem a když jsme se vynořili z lesa a ocitli se na travnatých pláních, trochu jsem znervózněl. Připomnělo mi to naší cestu s matkou. Naštěstí už ale nevypadala tráva úplně stejně, jako v období hojnosti, takže se to lišilo.
Najednou jsme zahlédli vysoký, listnatý strom, který se tyčil prakticky uprostřed ničeho. Okamžitě jsem ho poznal a poznal bych ho, i kdybych byl stejně nedbalý jako Lístek a neposlouchal vyprávění starších. Protože matka mi o tomhle stromě říkala.
,,Co je to za strom?" Podivil se Lístek a já jen zavrtěl hlavou.
,,Není to Posvátný strom?" Zeptal jsem se. Ostatně, mohl jsem to říct taky: ,To je Posvátný strom' ale nechtěl jsem, aby ostatním přišlo, že si o sobě myslím něco víc.
Blizzard se zazubila. ,,Ano." přikývla. ,,Tady se odehrávají-"
,,Shromáždění," doplnil jsem jí. ,,Koná se vždycky o úplňku a jedná se o mírovou schůzi mezi vybranými kočkami ze všech klanů."
Fajn, mohl jsem se začít trochu krotit a nechat i Lístka a Deště, aby něco řekli. Ti však nevypadali, že by to věděli. V tom případě to bylo dobře, ne? Zachránil jsem je před odpovídáním.
Když jsme procházeli kolem území Rubínového klanu a do nosu mě praštil jejich pach, všichni jsme ztichli. Cítili jsme nepokrytou nenávist vůči Rubínovému klanu a to i přes skutečnost, že náš otec byl pravděpodobně zrádce, takže za smrt naší matky může on a ne celý klan.
Najednou jsem si uvědomil, že pach Rubínového klanu je čerstvý a brzo jsme je i zahlédli. Vjela do mě zlost, ale ulevilo se mi, že jsem nespatřil otce. Byli na své straně území, pravděpodobně na hlídce.
Blizzard se ale skryla v trávě a ani nemusela nic říkat a mi udělali to samé.
,,Zaútočíme?" Zeptal jsem se vzrušeně. Nijak se mi nelíbila představa, že bych musel třeba někoho zabít-kromě otce-ale s Rubínovým klanem bych si to s radostí vyřídil.
,,Jo!" Vypískl Déšť. ,,Vyprášíme jim kožich!"
,,Ne!" zavrčel na nás Sametový tiše. ,,Nezaútočíme, pokud nepřekročí hranice."
Sledoval jsem, jak se hlídka tří válečníků blíží. Taky jsem zavětřil pach zajíce. A nepřátelská hlídka očividně taky.
Jedem z nich zavětřil a přikrčil se do loveckého postoje.
,,Ne!" Sykl druhý válečník. ,,Je na území Smaragdového klanu!"
,,No a?" Ušklíbl se ten třetí. ,,To mají za ty koťata, co nám tak sprostě ukradli!"
Myslí tím nás? Pomyslel jsem si ve chvíli, kdy první kocour vyběhl a překročil hranici. Překvapil zajíce a usmrtil ho.
To už jsem ale nedokázal dál klidně sledovat-ani moji bratři. Všichni tři jsme se syčením a vrčením vyběhli k vetřelcům.
Moje zlost nad krádeži naší kořisti byla ještě znásobena vzpomínkou na smrt naší matky.
Dva další válečníci byli okamžitě u svého druha, který stále svíral v tlamě zajíce. Zavrčeli na nás a v tu chvíli se z trávy vymrštila Blizzard a zakryla nás vlastním tělem.
To se očividně nelíbilo Lístkovi, který vykřikl: ,,Já chci bojovat."
,,Budeme bojovat," uklidňoval jsem ho. ,,Protože je stejně nemůžeme nechat jen tak odejít. Boje se dočkáme."
A byl jsem stejně krvelačný, jako můj bratr. Protože proti nám stál klan, jehož člen zavraždil naší matku.
Hnědý válečník pustil zajíce na zem a posměšně se na Blizzard podíval. Uvažoval jsem, jestli to není ten hnědý kocour z minula, ale nakonec jsem usoudil, že ne. Přecejen, tam ten byl ledově klidný, tohle byl škodolibý zmetek. ,,Takže se konečně setkáváme s tou pověstnou Blizzard," řekl s úšklebkem. Nevěděl jsem, že Blizzard je tak známá i v ostatních klanech.
Neviděl jsem, jak se Blizzard nebezpečně usmála. ,,Jsem ráda, že znáš mé jméno," řekla. ,,Bohužel, o tobě ani tvých kamarádech jsem v životě neslyšela. Asi se není čemu divit."
Hnědý kocour přimhouřil oči.
,,Moc se omlouváme," vyhrkl bílý válečník, který předtím upozornil na skutečnost, že zajíc se nachází za hranicí jejich vlastního území. ,,Nechtěli jsme-"
,,Nemáme se proč omlouvat," vyprskl druhý kocour, černý s šedými fleky. Uvědomil jsem si, jak jsou mladí, museli být sotva jmenovaní válečníci. Já osobně jsem si sice nedokázal představit rozumné a moudré kočky, které by patřili do Rubínového klanu-ač jsem si uvědomoval, že to jsou předsudky, způsobené rolí našeho otce ve smrti naší matky-ale vsadil bych se, že starší kočky by jen tak na naše území nevtrhly. ,,Ukradli jste nám koťata!" Dodal černý kocour.
,,Tihle vám nikdy nepatřili!" Vyprskla Blizzard a trhla hlavou k nám.
,,Jo jako!" Ozval se Lístek. ,,Jsme věrní Smaragdovému klanu."
Souhlasně jsme s Deštěm zabručeli, ale já jsem se naokamžik neubránil myšlence, jak by náš život vypadal, kdyby tehdy matka nezemřela a ona nás přivedla do Safírového klanu. No, tak hlavně by byla naživu. To by bylo super. Ale zároveň bych nikdy nepoznal Blizzard a tu jsem měl opravdu rád.
Hnědý kocour si pohrdlivě odfrkl. ,,Tyhle jsem nemyslel," ušklíbl se. ,,Ačkoliv i ty jste nám ukradli."
Hu? Tak jaká koťata myslel? Nechápal jsem.
,,Ta ukradená koťata! Sněženčina!" Zavrčel černošedý kocour. ,,Našli jsme tam váš pach!"
Viděl jsem, jak se Blizzard naježila. ,,Smaragdový klan vám žádné koťata neukradl!" Namítla.
Hnědý kocour si znovu odfrkl. ,,Jasně," zavrčel. ,,A proto jsme tam našli váš pach."
,,Asi vám neslouží čich!" Vyštěkla Blizzard, čímž naprosto vystihla moje myšlenky. Černošedý a hnědý kocour se naježili, jen ten bílý vypadal, že je mu tohle všechno proti srsti.
,,Já si spíš myslím, že se to jenom snažíte svést na náš klan," pokračovala Blizzard. Zastříhal jsem ušima. Byla to provokace? Vypadalo to, že ano. Kdyby se jednalo o jakýkoliv jiný klan, asi bych uvažoval, jestli není lepší, Blizzard zastavit. Ale jelikož se jednalo u Rubínový... S radostí jí přenechám slovo. ,,Protože nejste schopni uhlídat vlastní koťata!"
V tu chvíli se na ní hnědý kocour vrhl. Blizzard se nestačila vyhnout a on jí srazil na zem. Než toho však mohl využít, kopla ho do břicha a odhodila od sebe. Rubína a Sametový dráp vystřelili z trávy jako blesk. Ti dva zaútočili na černošedého a bílého kocoura a moji bratři se k nim přidali. Já naopak šel pomoct Blizzard, ačkoliv jsem dobře věděl, že by to zvládla sama. Přesto jsem toužil aspoň trochu pomstít matčinu smrt, byť na jiném kocourovi. Cítil jsem, jak mi v žilách proudí adrenalin, chlupy létali vzduchem, ozývalo se zuřivé prskání.
První utekl bílý kocour a jeho dva druhové ho po chvíli následovali.
,,A už se nevracejte!" Prskl bojovně Lístek.
,,Jak je možné, že kdykoliv jste poblíž," ozval se Sametový dráp s pohledem upřeným na nás tři. ,,Tak se strhne nějaká rvačka."
Uznal jsem, že to je velmi pravdivé. Nejdřív otec a matka, potom první boj Blizzard a hlídky Rubínových a teď tenhle.
Lístek to očividně vzal jako pochvalu a hrdě vypjal hruď.
,,Radši pojďte," řekla Rubína zachmuřeně. ,,Z tohohle budou problémy."