Hledání

10. Intermezzo

Znovu napadl sníh. Byl už duben a do Los Sepulcras nemělo jaro asi nikdy dorazit. V televizi byla spousta reportáží o tom, jak bude zase strašná úroda, a jak je to nejdelší zima za posledních alespoň milion let. Lidi byli často podráždění a absence slunce a tepla mě naprosto doháněla k šílenství. Zrušil jsem všechny plánované akce a zpřetrhal kontakty s Carlem, Juanem, Jackem a i všemi ostatními. Nejvíc času jsem trávil spaním. Bylo hrozně uvolňující, nikdo po mně nic nechtěl a už vůbec mě nemohl zranit. Brzo po "rozchodu" s Penny jsem onemocněl. Nemoci mě vždycky strašně vytáčeli, ale tentokrát mě to dalo čas, dát si trošku do pořádku myšlenky.

Když jsem se ráno konečně probudil, ležel jsem ještě asi dvě hodiny na posteli. Uvařil jsem si čaj a sedl si k oknu. Díval jsem se na ty hroudy děsivého sněhu a nechával myšlenky klidně plout. Čaj jsem držel v obou rukách a ten mě příjemně zahříval. Krása samoty? Iluze. Děsil jsem se stavu, ve kterém bych nebyl obklopován společností, někde sám bez jakéhokoliv kontaktu se slastným terorem nešťastné dívky, která v legínách a bundě a té nejroztomilejší čapce s bambulou utíkala nejtmavějšími ulicemi Los Sepulcras, křižovala je, mávala na kočky, hodiny sledovala tající rampouchy a nechávala rozmrznout lavičku svým pozadím. Zapomněl jsem na Penny a vytvářel si vlastní, krásnou ideální nepoznanou ženu (?) a s ní jak dva mravenci nad věcí navěky věků běhat a smát se. Konce hodin se oddělují, zdi se hroutí, jsem sám nad propastí osudu, nade mnou se pnou největší hory světa a já hledím na nekonečné dno, kde čeká věčný pokoj všech světů propojených právě v tomto jediném děsivém okamžiku lhostejnosti. Ó ano, lhostejnost. Největší lidská ctnost. Mít jí trochu více, nebyl bych tam, kde jsem těch šedesát pět dní strávil. V bídě a utrpení sedíc u světélkujících monitorů, kde člověk čeká na lajky, které nepřicházejí, na komentáře, nad kterými ani lidé nepřemýšlejí, nad fotografiemi, které lidem nic neřeknou, když neznají osobu, která je na nich. A jak by taky mohli?

Zvedl jsem se od okna a šel do koupelny. Vyčistil si zuby a aspoň dvacet minut si upravoval účes. Asi sám pro sebe. Koho jiného bych mohl v přítmí bytů potkat? Můj vlastní stín se mi smál. Měl tisíckrát lepší účes než já. a tak jsem ho požádal, jestli by ze sebe neudělal kadeřníka a nepředělal mě na někoho dokonalejšího. Nejlepší přítel. Bohudík za knihy, mučedníky společnosti. Na obzoru hoří? Ne, to se mi jen zdá. Někdo klepe na dveře. Otevírám. Děsivá prázdnota i tam. Nejspíš šílím. Hurááá! Svatý pokoj. Nějaká káva? Sednu si na gauč a odpočítávám minuty. Zapínám rádio a hraje Ryan. Dokonalá souhra šesti strun. Kéž bych něco uměl zahrát. Jedinou písničku. Vše by jistě bylo lehčí. Děsivé statusy na internetu:

Když umřu, pak umřu s láskou k tobě
Je to v pořádku, budu v pohodě

Když umřu, pak umřu s láskou k toběLáskou k tobě, láskou k tobě
Budu v pohodě.

Psal jsem básně (cože jsem to dělal?). Věnované dívkám. Spousty popsaných papírů mi dodnes leží v šuflíku. Kdo tu ještě vůbec stojí při mně, u mě, pro mě? Kdo, kdo? Na konci tunelu vidím světlo a tam stojí hned několik lidí. Děkuji jim a přesto nevidím jejich tváře. Už vidím rodinu. Ano ta tu stála vždy. A já všem děkuji. Ale z téhle krize mládí mě nedostane. Hledám dál. Co to pořád svítí a oslňuje?Už vím kdo to je. Děkuji a vracím se zpátky. Sedím zpátky u sebe v obývacím pokoji. Kde dohrávají poslední sloky písničky.

Chci udělat změnu nebo dvě hned teď.
Chci žít život podobně jako ty.
Chci tě užitečně obětovat.
Všechno bude v pořádku!
Všechno bude v pořádku!
Všechno bude v pořádku!
Buď silný. Věř.

----------------------------------

Poznámka autora: Tato kapitola mě příjemně překvapila. Je položená jinak, než většina jiných. Potřebné intermezzo kousek před koncem.

Obrázek: Jedná se o snímek z filmu Big Sur