Hledání

11. Tir Bar

Nakonec vše trvalo déle než jsem očekával. Byl konec školního roku a já musel dotáhnout spoustu předmětů na dobrý známky a taky dost pracovat, protože v létě bylo vždycky práce dost. Když ale konečně přišel první den prázdnin, všechno se mělo změnit a jako by mě to samo nutilo restartovat začátky. Kromě toho, že skončily všechny ty úmorné školní dny, přišla i jedna nečekaná pomoc. Když jsem přišel předposlední den školy do práce, stála už šéfka před pultem a chtěla si se mnou promluvit. To, že mě vlastně dává výpověď mi došlo až po půlce rozhovoru a místo nějakého zděšení jsem ucítil radost. Nezměrnou radost svobody a nezavázání se k tomu proklatému podniku (tehdy jsem jeho zlost ještě nepoznával). Šéfka dál valila spoustu paragrafů a smluv a já musel všechno podepisovat. Štěstí však již dávno naplnilo mou mysl a já věděl, že z těch dvou šílených měsíců nakonec vzejde něco dobrého.

Cestou domů jsem si pískal a poskakoval. Všichni lidé kolem mě byli jak vyjevení z toho úkazu nadšení. Na mobilu mi jako samo od sebe naskočilo Carlovo číslo a já už jen držel mobil u ucha a poslouchal tóny vytáčejícího se čísla.
"No?" zeptal se Carlo.
"Zdarec, tady Jerome, nezajdem někam dneska?"
"No jasně! My jsme zrovna Na lípě, nepříjdeš?"
"Jasně, jen si musím hodit nějaký věci dom."
"Okey, ale makej!" zařval Carlo a tipnul mi to.

Přestal jsem poskakovat a trtal jsem nezměrnou rychlostí světla k sobě, vyběhl přes milion schodů, hodil věci z práce za dveře, a stejnou rychlostí ten milion schodů dolů a přes dvě ulici a hurá super, jsem Na lípě, kde už oba čekají. To jsem se najednou zapotil, když si na ty zážitky vzpomenu. S Carlem tam stál ještě Jack a oba na mě nevěřícně čuměli. Zjistil jsem od nich, že už zazvonili na Juana a teď tam už patnáct minut stojí. "Nakonec půjdeme na Boudu" řekl Jack. Netušil jsem co a kde to je, až na to, že už o ní párkrát ti dva mluvili v karavanu. Jak se pak ukázalo, byla to hospoda Carlovýho táty a on tam mohl chlastat zadarmo, což mu samozřejmě vyhovovalo a ani mě nějak extra nevadilo to kamiónový prostředí. Ale to až za chvíli.

Doma jsem musel všem říct o svém nezdaru v práci. Mamka vypadala dost nešťastně, ale nejspíš hlavně kvůli mně, a zdálo se jí, že mě to hrozně sebralo. Což ale nebylo zrovna nejpřesnější. Řekla mi, že mám jít večer ven, abych si provětral hlavu, ale ať jsem do desíti doma. Jak mě to hrálo do karet! A to že musím být do desíti doma - stejně jsem nikdy nebyl venku déle. Přes den jsem ještě dodělával pár věcí na tábor (poprvý jsem měl jet jako vedoucí) a večer se kvapem blížil.

Slunce bylo ještě hodně vysoko, když jsme se pomalu začali formovat před barákem. Překvapením ale bylo, že kromě obvyklé sestavy mě, Juana, Carla a Jacka tam byla ještě Bella, Peter a šampon. Nic moc jsem k tomu neříkal a byl vlastně rád, že bude nějaká změna. Carlo s Jackam okamžitě zabrali vedoucí pozice a celou kolonu nadšení na následující večer vedli do nejstrmějšího kopce Los Sepulcras. Juan je pořád dobíhal a obíhal jak pes za svým pánem a hledal aspoň trošku pozornosti. Peter se bavil se šamponem a nijak zvlášť se nazapojovali k ostatním. A na mě zbyla Bella. Bylo to asi poprvý co jsem se s ní nějak výrazněji bavil, a co hlavně, myslel jsem to upřímně a vážně jsem se bavil. A tak jsem přišel na to, že náš názor na lidi se dokáže změnit během hrozně krátkého okamžiku, a že ty, které pokládáme za správné mohou být úplně jiní. Zatímco Bellu jsem ve škole ignoroval, snažil jsem se zapůsobit na ty šíleně uznávané spolužáky, hlavy posvěcené neuvěřitelnou inteligencí. A to právě Bella měla tu jedinečnou vlastnost, díky které právě ona byla předurčena podkopat Zákon a dostat sebe a své nejbližší do stavu duševní radosti. Doteď mě to mrzí.

Ale v tu chvíli na nic takového nebyl čas. Kopec se prudce krátil a nám byli čím dál bližší neochvějné výkřiky radosti. Hudba hrála ze všech našich mobilů a před náma se otvíralo obrovské parkoviště náklaďáků, přívěsů a aut ze všech konců Evropy. A právě v tom nejzapadlejším rohu parkoviště stál malej barák na kterým bylo napsáno: "Tir Bar".

Hospoda byla opravdu strašně malá a kromě baru a menší kuchyně se tam vešli jen tři stoly a malá kamna. Vydělali jsme všechny stoly ven a pod neoblomným sluncem postavili obrovský slunečník. Všichni zasedli kolem stolu a Carlův táta nám začal roznášet piva. Ihned jak přišlo i poslední pivo, jsme si všichni ťukli a přednesli několik přípitků. Ale pak bylo ticho. Nikoho z nás nemohlo napadnout žádné pořádné téma ke konverzaci a krom pár slov jsme jenom usrkávali ze svých piv. Teda až na Carla a Jacka. Ti klopili jedno pivo za druhým a nutili do toho i Juana, jenže tomu netrvalo dlouho a začal se ospale opírat o stůl. Jack v tu chvíli začal povídat o spoustě holek a nápadů na balení a Carlo ke každé přidával své vlastní poznatky. Po krátkých pauzách promluvila i Bella a hned po jejím monologu se vždycky Jack rozesmál jako šílený tchoř. Teda, až na to, že nesmrděl. Já se taky občas snažil něco přidat, jenže hned jak jsem něco řekl, někdo ze stále mluvící trojice přidal další své moudré věty a já tak pokaždé utichl.

Přišlo stmívání a já začal být dost pod parou. Postupně jsem začínal chápat všechny ty řeči kolem mě a dokonce mi občas připadalo, že mě ostatní poslouchají. Ale pít už jsem přestal. Měl jsem být brzo doma a tak jsem začal hledat lidi, kteří by se mnou šli. Jack a Carlo nepřicházeli v úvahu. Bella nakonec souhlasila a zbýval jen Juan. Jenže kde byl? Začali jsme s ostatníma hledat po celém parkovišti a hledali Juana. Asi po půl hodině Bella vítězoslavně vykřikla, neboť našla Juana opírat se o jeden kamion. Byl celý od oleje a odmítal se zvednout. Carlo s Jackem se začali šíleně smát a řvali na Juana: "Haha! Mazut! Juan je mazut!" Bella a Jack vzali Juana a táhli ho zpátky k Baru. Teda jen do tý doby než zjistili, že jsou taky celý od oleje. Zahodili Juana a dost násilně ho donutili, aby šel sám. Cestou z kopce Juan srazil pár popelnicí (čemuž se tlemil jak blázen a řval: "Popelnicový orchestr!") a zazvonil na několik zvonků. Dost značně nám to urychlilo cestu. Před rozcestím k Juanově domu ale přišel problém. Juan odmítal odejít domů. "Musím se nejdřív umýt v kašně, jsem celej zasranej od nějaký sračky. A navíc se aspoň najím v Hladáči." Ale Bella mu to odmítala umožnit: "Ne! Najíst a umít se můžeš doma!" - "No to určitě, přece nebudu bruble ve vaně a navíc nemáme doma žádný jídlo." Já v tom neviděl moc souvislosti, nerozuměl jsem slovu "bruble" a navíc jsem se už těšil do postele. Nechal jsem ty dva na pospas osudu a vydal se domů. Možná si toho ani nevšimli. Měli dost práce s přesvědčováním se navzájem.

----------------------------------

Obrázek: Kakaako food truck park to close and reopen in new location. In: Pacific bussiness news [online]. [cit. 2020-05-18]. Dostupné z: https://www.bizjournals.com/pacific/news/2017/01/23/kakaako-food-truck-park-to-close-and-reopen-in-new.html