Hledání

8. Šťastný nový rok

Vánoce jsem strávil s rodinou a byl jsem za to hrozně rád. Ať jsem byl jakkoliv nadšený ze svého nového způsobu života, potřeboval jsem pořádné uvolnění atmosféry. Naše rodina pravidelně slavila Vánoce až o den později, neboť každý rok byl alespoň jeden z rodičů přes Štědrý večer v práci a my to vždycky chtěli oslavit společně. Po nádherné večeři jsme si všichni sedli ke stromečku a rozbalili dárky. Já dostal luxusní repráky, což bylo úžasný, protože jsme mohli přestat být závislí na Deanovi, páč do té doby se staral o hudbu vždycky on. Další vánoční dny jsem strávil v naprostém duševním a fyzickém klidu, sledujíc staré až prastaré moudrosti pohádek. Když už jsem ale strávil týden poklidným lenivěním, začala ve mně bublat nová, nepoznaná část mé osobnosti - nestálost a touha po akci.

Za dva dny byl Silvestr a já začal hořet, HOŘET! neukojitelnou touhou po zběsilosti neopakovatelných zážitků. Napsal jsem Carlovi: "Zdarec, ty blázne, ať jste si přes Vánoce kalili jakkoliv skvěle sami a já vám hrozně chyběl, tak se přiznávám - teď už chybíte i vy mně. Takže okamžitě připrav nějakej úžasnej a nazapomenutelnej Silvestr!" Carlova odpověď byla stručná: "S Jackem jsme už všechno připravili. 31. prosince v 18:00 se stav a uvidíš." Trochu mě zklamalo, že už měli všechno spolu připravené a se mnou možná ani nepočítali, ale tenhle názor během zbývajících dvou dnů naprosto odezněl a nahradilo ho bázlivé očekávání.  Když konečně nastal onen den, nemohl jsem se dočkat. Dopadlo to tak, že jsem stepoval před Carlovými dveřmi už patnáct minut před šestou.

Když Carlo konečně vykoukl ze dveří, jen mě pozdravil a zmizel zase do bytu. Hned po něm vyběhl Jack, sedl si na křeslo přede dveřmi a začal si nazouvat boty. Čekali jsme na Carla ještě dobrých patnáct minut a já měl chuť mu za to rozbít hubu. Fakt to ve mě bublalo. Na Juana jsme samozřejmě čekali ještě déle, ale to už jsme byli tři a mohli zatím rozebírat obrovské plány na večer. Hned po tom, co jsme se měli vrátit z obchodu, jsme měli razit ke Carlovy, kde už měla čekat Janett a Camille. Carlo měl proto dost napilno a Juana po příchodu pořádně vyhuboval. Nákupy jsme odbyli šílenou rychlostí a já neměl skoro čas si něco vybrat, tak jsem jen namátkou sebral pár piv a valil k pokladně a hned poté my všichni rovnou ke Carlovi. V patře tam už skutečně čekali obě slečny, jenže Carlův otec se najednou rozhodl, že k nim prostě nepůjdeme. Seděli jsme aspoň milion hodin na schodech a já nepromluvil ani slovo. Jack už to však nevydržel a zařval: "Tak sakra jdeme ven a uvidíme co budem moct dělat!" Nikdo neodporoval a chvilku potom jsme už stáli u lavičky, kde samozřejmě byla strašná zima, ale mohli jsme začít rozlejvat panáky, otvírat piva, a trošku tam pobíhat a dělat bordel. Noc mě pořád nechytla a po svém počátečním nadšením jsem stál pořád na jednom místě, nehnul se z něj a jen občas popíjel plasťáka. Camille si toho po chvilce všimla a šla se mě zeptat na důvod mého počínání. Tak nějak trpce jsem odpověděl, že zkouším, jak dlouho dokážu stát na jednom místě.  Camille se trošku zamračila a běžela zpátky za Janett. Netrvalo ani půl minuty a veškerou svou silou do mě obě šťouchlyztak, že jsem prostě musel opustit svůj flek, místo mého zasmušení, ty zatracené hranice tohoto světa. Napil jsem se ještě jednou svého piva, tentokrát opravdu pořádně, a šel Camille vrátit její laskavost. Konečně se na mě trošku usmála a já se cítil na vrcholu. Běžel jsem za Juanem, kterej seděl na lavičce, pečlivě rozlívajíc panáky a pořádně ho praštil do zad se slovy: "A mně nenaliješ?"

Začala nám být pořádná zima a Carlo s Jackem začali osnovat plány na návrat do bytu. Carlo začal řvát na celou ulici, co si jeho táta jako myslí a co je to za člověka. Brzy jsme si ale všimli, že se v bytě zhasnulo. Carlo pohotově odemčel dveře a my se jako myšky proplížili do jeho pokoje. Juan už měl akorát dost a tak jsme si já, Carlo, Jack, Camille a Janett sedli na postel a začali povídat klasický balící hlášky a jak je všechno super a jak se můžeme vznášet. Časem jsem začal povídat něco o filozofii, i když jsem neměl moc přesnou představu o tom co to je. Camille to vážně zaujmulo a tak, když jsem vstal a díval se jen tak uboze z okna a nechal ty čtyři jejich osudu, zvedla se a šla za mnou. Říkal jsem jí: "Vidíš ten balkón?" - "No vidím" - "Tak si představ, že jsou tam dva lidi, a teď mi řekni, co dělají." - "Hej, tak třeba jsou to milenci a zrovna tam, heeeeeej!" Pořádně se zasmála a šla zpátky za ostatníma. Nalil jsem si ještě jednoho panáka z klasicky přehnaných Juanových zásob, vypil ho a šel hned za Camille. Když už jsme seděli všichni na posteli začala zničehonic dělat Janett Carlovi cucáka na krk. Camille ji hnedka napodobila u Jacka a pak se obě vrhli i na mě. Jack mě potichu zašeptal, že by to mohly zkusit i někde jinde. Strašně jsme se smáli. Blížila se půlnoc a tak jsme probudili Juana a vydali se pomaličku na náměstí. Bylo tam strašně moc lidí a my čekali na odbouchnutí velkých svítících hodin na kostelní věži. A pak to přišlo, Dean, který se k nám mezitím připojil otevřel flašku šampaňskýho a všichni jsme se pořádně napili. Začali jsme obíhat celý náměstí a objímali každého, kdo nám něco říkal. Štěstí naplnilo naše srdce a završilo to největším ohňostojem lidské radosti, které Los Sepulcras doposud zažilo a já si myslel že se nemůže nic pokazit. Se svým šíleným uspokojením jsem došel domů a v poklidu usnul.

----------------------------------

Poznámka autora: Pomalu se blíží konec Hledání Jeromeho Hantze. Jak se vám zatím tento příběh o pubertě a dospívání líbí?

Obrázek: MZP