Pokoj číslo 135

10. Kapitola

Ledový vzduch, stěny nasaklé vlhkostí, pach stojaté vody a zvuky nedalekého moře vycházející z póza malého zamřížovaneho okénka, kterým byl naším jediným zdrojem světla. Bylo to už pár týdnů co jsem byl společně s pár dalšími dětmi podobného věku, zavřený na onom místě. Přesněji dvacet čtyři dní, aspoň to tvrdil Hoseok.

Hobi byl mým přítelem hned od první chvíle co mě sem zavřeli. Byl naprosto jiný než ostatní, kteří byli, jako těla bez duše. V očích jsem jim viděl strach a zoufalství a já jsem se nemohl zbavit pocitu, že to co tyto děti poznamenalo, brzy poznám i já.

Hobi byl však jejich opak, dokázal být i v té nejtemnější chvíli pozitivní. S tím svým neustávajícim úsměvem by mohl být sluníčko onoho tmavého a zatuchlého místa. Někdy dokázal být však i dost otravný. Zvlášť když začal vyprávět o své úžasné a milující rodině nebo o svoji mladší sestře Jiwoo, ke které se určitě už brzy vrátí, jak vždycky říkal.

Jak naivní, ale i já jsem tak trochu doufal, že ještě někdy uvidím svojí mámu. Čím více jsem však trávil čas zavřený, jako nějaký vězeň, naděje  začala pomalu mizet. Ještě však nebylo vše  ztracené a já se začal chystat na další pokus o útěk.

Již jsem věděl, že křičet a bušit do dveří k ničemu nepomůže, to mohly potvrdit i moje sedřené klouby na rukou, které mám tak z toho neustálého mlatění do ocelových dveří.

Můj následující plán byl prostý a jednoduchý. Už pár dní jsem poslouchal za dveřmi lidi co tu pracuji a pozoroval pevně nastolený systém, abych věděl co všechno mě bude čekat.

Stačilo jen čekat na to dokud za mnou nepřijde jeden z těch můžu co hlídali celou tuhle budovu, vyvolá moje číslo a řekne mi: ,,Máš pět minut na přípravu, “ v tu chvili vše mohlo začít.

,, 295, 296, 297...,“odpočítával jsem sekundy, zatím co jsem ležel na zemi a po rukách mi tekly potůčky krve. Pořezal jsem se a předstíral bezvědomí, aby si mysleli, že se mi něco stalo. Museli by mě odnést na ošetřovnu a to byl přesně můj plán. Od tamtud bych se mohl pokusit utéct, třeba oknem nebo nějakým zadním vchodem.

Celou dobu jsem na sobě cítil Hobiho pohled, který seděl zády opřený o zeď na svém obvyklém místě v rohu místnosti. Už od začátku se mu můj plán nelíbil, ale stejně jak já, si přál odtamtud vypadnout, slíbil jsem mu, že jakmile budu venku, dostanu i jeho na svobodu.

Ocelové dveře se otevřely, tmavou místnost ozářilo žluté světlo z chodby a do místnosti vykročil onen muž, který má mě odvést z tohoto místa. To co jsem však nečekal bylo to, že nepřišel sám. Za svázané ruce držel menší dívku, která mohla být jen o pár let mladší než Hobi.

Muž ji rozvazal ruce a jedním prudkým pohybem jí strčil do místnosti k nám. Jakmile dopadla na zem přímo před Hobiho, okamžitě se k němu vrhla a pevně ho objala. V tu chvíli jsem si uvědomil kdo to byl. Byla to jeho sestra Jiwoo.

Vše jsem to pozoroval opodál a byl jimi tak zaujat, že jsem zapoměl na může, který původně za mnou přišel. Zaregistroval jsem ho, až když jsem schytal kopanec do břicha. Bolestně jsem zaupěl a schouli se do klubíčka.

,,Nevím o co se pokoušíš chlapče, ale měl by sis zapamatovat, že nemá smysl se pokoušet o útěk,“ řekl až děsivě klidným tónem a sehl se ke mě, ,,teď už patříš jenom nám a jediný způsob, jak by ses mohl odtud dostat je, že by jsi byl odkoupen, ale myslím si...,“ náhle mě pevně popadl za čelist a více si mě přitahl k sobě, aby si lépe prohlédl mou tvář.