Pokoj číslo 135

2. Kapitola

Park Jimin, to jméno jsem si od té noci v hlavě přehrává pořád dokola a dokola. Od té doby co si mě moji majitele přivlastnili, jsem už své jméno nezaslech.

Odkud ho Jungkook znal? Našel ho v mém hodnocení, když si ho tu noc četl? Jestli je to právda a mohlo by v něm být o mě mnohem více než jenom moje jméno, musel jsem to zjistit.

Ještě tu samou noc jsem se probudil, stále v tom starém motelovém pokoji. Jungkook byl už dávno pryč. Zůstal jsem tam sám společně se složkou mého hodnocení na stole hned na proti mě. Leželo tam jako nějaký poklad čekající jen na to dokud ho někdo nezíská.

Vstal jsem z postele a vydal se ke stolu, na kterém ležela složka s pár listy papíru a obyčejnou tužkou na vyplnění mého hodnocení.

Něco bylo však špatně. Natož že je to jeden z nejpřísnějších pravidel, byl až příliš jednoduchý ho porušit. Má zvědavost však byla silnější, než půd sebezáchovy a roztřesenou rukou se natáhl ke složce.

V tu chvíli jsem to však uslyšel. Blížící se kroky a následné otevírání dveří od pokoje. Na poslední chvíli jsem však stihl odskočit od stolu. Výraz toho samého strážného, který mě sem dovedl však naznačoval něco jiného. Když se přibližoval ke mě, měl jsem nutkání začít couvat, jako vystrašená kořist zahnána do kouta svím lovcem.

Po té co si mě strážný změřil od hlavy až k páté se natáhl pro složku a začal si číst její obsah. Doufal jsem že v jeho výrazu něco najdu, náznak spokojenosti nebo naopak sklamaní, ale jeho tvář byla nečitelná.

Jakmile vše dočetl, zavřel složku a vytáhl od někud ten stejný provaz a kus látky, kterým mě svázali, když mě sem vezli.

°°°

Cesta spátky byla klidná a rychlá. V dodávce nás bylo méně než před tím. Někdy bývá že si zákazník nejdříve zboží objedná a hned potom odkoupí. To se však stává velmi zřídka, nejčastější případ bývá sebevražda.

Slyšel jsem, že se to nejčastěji stává, když jsou už na pokraji šílenství. Ale pravda je, že nedokážou žít takový život. Myslím si, že je to odvaha něco takového udělat. Vzepřít se pravidlum a dokázat, že nejsme věci, ale lidi se skutečnými city. I přes to, že bych to nejraději taky udělal však takovou odvahu nemám.

Provaz a pásku mi sundali, až když jsem byl spátky ve svém pokoji. Zase v té malé chladné a tmavé místnosti. Pokaždé když jsem se sem vracel, byl jsem za to rád. V mém pokoji mi nikdy nic nehrozilo... většinou.

Ale tentokrát to bylo jiné. Jakmile jsem se znovu ocitl v té místnosti cítil jsem, jak se ten zvláštní pocit, který ve mě do té doby planul, pomalu vytrácí. Byla to naděje? Dobře zůstaneme tady, ale musíš mi o tom něco více říct, abych ti mohl pomoct, řekl tu noc Jungkook a já v tu chvíli poprvé za celý svůj život našel v někom důvěru. Ale to byla nejspíš chyba. Proč mě opustil, proč mě tam nechal samotného na pospas majitelů, když mi slíbil, že mi pomůže?

Nevěděl jsem jestli mám začít brečet nebo křičet. A tak jsem počkal dokud se za mnou dveře nezavřou a okamžitě se skácel na madraci s hlasitým povzdechem. Najednou jsem však pocítil, jak mě něco tlačí v boku. Vsunul jsem ruku do kapsy kalhot a z ní vytáhl obyčejnou tužku. Byla to ta z toho pokoje, na vyplnění mého hodnocení. Úplně jsem na ní zapoměl, že jsem jí ještě před tím, než jsem od tamtud odešel, stihl vzít.

Začal jsem být myšlenkama úplně jinde, jakmile jsem špičku tužky přiložil k podlaze a začal s ní tvořit různé obrazce. Čas pro mě v tu chvíli plynul úplně jinak.

°°°

Dveře se s hlasitou ránou otevřely a do místnosti vešel jeden z mých majitelů společně s dvěma vysokými můži, tyčící se za ním jako dva mrakodrapy. Vyděsil jsem se. Ne kvůli dvoum gorilam spalující mě pohledem, ale kvůli tomu co můj majitel držel v ruce. Složka s mým hodnocením.

Přistoupil ke mě a pozvedl jeden z papíru, který vytáhl ze složky. Automaticky jsem sklonil pohled, bál jsem se, že bych porušil pravidla. On mě však chytil za vlasy a prudce s níma škubl nahoru, tak že jsem neměl jinou možnost než se na to podívat.

,, Podívej se na to a vysvětlí mi co to má znamenat!" přikázal mi a prstem ukázal na prázdné místo na papíře. Zalapal jsem po dech, když jsem si uvědomil co je špatně. Jungkook nevyplnil mé hodnocení.

,,Co jsi tak špatně udělal, že by pan Jeon nevyplnil tvé hodnocení?“

,, J-já n-n-nevím ...," nebyl jsem schopen cokoliv pořádně říct. Místo toho jsem se skácel k podlaze, když mi na tvář přistála ruka.

Když se mi podařilo vyškrabat se na kolena a při tom jsem si rukou držel bolavou tvář, začaly ze mě vycházet tiché vzlyky. ,, P-prosím pane, u-udělám cokoliv," vyšlo ze mě. Byl jsem zoufalý a vyděšený. V hlavě jsem si přehrával různé scénáře následujících trestu, kterým se určitě nevyhnu.

,, Takové chování, natož to tvoje škemrání tady nestrpím. Pánové, potrestejte tady třináctku, tak aby si to, jak se má správně chovat, zapamatovat... na dlouho," přikázal jim a pak odešel z pokoje. Samozřejmě nezapomněl za sebou třísknout dveřmi.

Zůstal jsem tam sám společně s těmi dvěma muži. A aby toho nebylo málo, jeden nich zhasnul a vše v místnosti se náhle potopilo do naprosté tmy.

Začal jsem panikařit, nemohl jsem pořádně dýchat a po zádech mi stékal studený pot hrůzy. Dříve než jsem stihl cokoliv udělat, cítil jsem jak mě jeden z mužů uchopil za obě ruce a pevné mi je držel za mými zády. Druhý muž ke mě přistoupil a jednou rukou mi sundal tričko. Křičel jsem, kopal a snažil se dostat z jeho sevření co mi jen síly stačily. Ale boj byl marný.

Můj křik se změnil v bolestnou agonii, když mi muž přede mnou položil na hruď ostrou špičku nějakého železa a propích mi jim kůži. Po té začal nůž pomalu posouvat dolů přes můj trup a břicho, až skončil u lemu mých kalhot. A pak začal znovu a znovu a znovu dokud nebyl celý můj trub pokrýt dlouhými řeznými rány, z kterých tekla krev v nepravidelných potúčkách. Jakmile byli oba můžu s mnou hotovi, pustili mě a odešli z pokoje.

Dopadl jsem na zem, jako hadrová panenka. Místnosti se rozlehaly mé nářeky plné bolesti a zoufalství a já cítil, jak se pode mnou tvoří kaluže husté a teplé krve. Ta bolest byla nepředstavitelná. Chtěl jsem se choulit do klubíčka, jako ublížené zvíře, ale to mi jen přivodil další vlnu bolesti. Byl jsem totálně na dně..., ale to jsem ještě nevěděl že se brzy propadu ještě hlouběji.