Pokoj číslo 135

5. Kapitola

Celý zbytek noci jsem nemohl usnout. Přede mnou se mi neustále odehrávala událost z noci.

Když se mi však konečně povedla zamhouřit oka, ani jsem se nenadál a už mi začal zvonil budík oznamující mi, že je čas vstávat do školy. Rozespale jsem ho vypnul a vydal se do kuchyně.

Překvapivě tam bylo uklizeno. Ani jeden střep po rozbitém nádobí. Jako kdyby se tu nic nestalo. Já jsem však v místnosti neustále cítil tu napjatou atmosféru.

Strnul jsem, když do kuchyně vešel tatínek. ,, D-dobré ráno t-tati. Nevíš kde je maminka?“ pozeptal jsem se ho. Obvykle vstává dříve než já, aby mi stihla přichystat snídani, ale dnes bylo vše jinak.

Tatínek se na mě ani nepodíval a řekl mrzutým hlasem: ,, Jak já to mám vědět? Určitě ta kráva zase zdrhla do práce, za nějakým tím svým milencem," odpověděl a vytáhl si z lednice lehev piva.

,, Uděláš mi snídani, prosím?“ požádal jsem ho se sklopenou hlavou.
,, Proč bych to jako měl dělat? To si jí neumíš udělat sám, ty jeden spratku! “ vykřikl na mě a napil se už z otevřené lahve.

Nic jiného mi nejspíš nezbylo a začal si chystat snídani sám. Vytáhl jsem kartonovou krabici mlika z ledničky, kterou jsem položil na kuchyňskou linku a chystal se si vytáhnout cereálie z poličky. Musel jsem si na to však vzít židli, protože jsem byl příliš malý na to, abych na ně dosáhl.

I přes to, že jsem stál na židli na špičkách a natahovat se pro krabici cereálií, jak jsem jen mohl, nedokázal jsem na ně dosáhnout. Místo toho se mi dostalo tvrdého pádu ze židle, jak jsem s ní pořád nakláněl, až se převrátila. Dopadl jsem na tvrdou a chladnou podlahu kuchyně a krabice cereálii z poličky padla hned vedle mě, které se její obsah zcela vysypal.

Chvilku jsem tam jen ležel a snažil se zadržet pláč, když v tom mě nekdo uchopil za vlasy a prudce jimi škubl nahoru, abych se zpříma díval do očí oné osoby. Byl to můj tatínek klečící vedle mě a propalující mě zlostným pohledem. Pak jeho dlaň silné přistála na moji tváři, až mi na ní zůstal rudy obtisk.

,, To tě ta tvoje matka nic nenaučila? Jsi jen malý spratek, který nic neumí. Hodil by ses tak možná, jen jako děvka v bordelu!“

,, Jimine vstávej! ” volal na mě Jungkook, jako by z povzdálí. Bylo to, jako kdybych se snažil vynořit na vodní hladinu, ale ve skutečnosti jsem znovu ležel v posteli v motelovém pokoji.

Za těch pár dní co jsem v něm strávil s Jungkookem, jsem si tam pomalu připadal, jako  kdyby to byl můj domov. Měl jsem vše co jsem si mohl přát, teplé jídlo třikrát denně, čisté oblečení, měkká postel, sprcha každý večer a co je nejspíš pro mě nejdůležitější, měl jsem na blízku Jungkooka. Jediná osoba která se ke mě chovala jako k člověku a které na mě nejspíš záleží.

Trávili jsme společně téměř každou minutu a já  jsem se o něm dozvídal čím dál tím víc věcí. Vyprávěl mi o tom, jak žil do svých patnácti let v Busanu a pak odjel do zahraničí studovat uměleckou školu. Potom se odstěhoval do Seoulu studovat na vysokou. Teď pracoval v cestovní kanceláří, ale nebyl s tím spokojen, protože už od malička si přál zpívat a tančit.

Věděl jsem o něm skoro všechno a on o mě nic. Pravda je, že nejspíš neznám, ani sám sebe. Ještě do nedávná jsem neznal asi své jméno, natož abych Jungkookovi vyprávěl o svých zájmech nebo zážitcích.

Doufal jsem však, že se to brzi změní, jakmile Jungkook vymysli, jak mě dostat od mých majitelů. Jenže když mě probudil uprostřed noci s taškou v ruce a oblečený v bundě, přesvědčil mě o opaku.