Pokoj číslo 135

1. Kapitola

Ze spánku mě probudilo bušení na dveře mého pokoje, nebo spíš kumbalu, a s hlasem oznamující: ,, Máš pět minut na přípravu". To značilo jenom jedno. Další zákazník.

Nezbývalo mi nic jiného, než se vyškrábat z madrace pohozenou v rohu místnosti a dojít k umyvadlu. Otočil jsem kohoutkem a oplachl si obličej studenou vodou, abych se alespoň trochu probral. Jakmile jsem byl hotov podíval jsem se do zrcadla nad umyvadlem, od kuď na mě zhlížel chlapec s tmavými rozcuchanymi vlasy, velkými kruhy pod očima, bledou pletí a hubenou postavou.

V zrcadle za mým odrazem se rozkládal celý můj pokoj, v kterém jsem trávil většinu času svého dosavadního života. Někdo by řekl, že pouhá madrace, umyvadlo a záchod je pro chlapce mého věku málo, ale pro takové, jako jsem já, je toto luxus. Před tím jsem však musel spát na chladné zemi. Ale jen do té doby než jsem si uvědomil, že nemá smysl čekat na vykoupení. A proto jsem využil svých nazbíraných bodů z mého hodnocení a vyměnil je za něco málo, aby byl, už tak bídny život, alespoň o trochu lepší.

A navíc, kdo by si chtěl koupit někoho tak odporného, jako jsem ja? Hnusím se sám sobě. Ne za to co jsem v životě udělal nebo spíše byl donucen udělat, ale spíše za... vlastně si ani nejsem jist. Mám to už prostě v sobě.

Z myšlenek mě vytrhlo další zaklepaní na dveře, po kterém následně vtrhl do místnosti jeden mých majitelů. Jako vždycky s lišáckym ušklebkem mě popadl za jednu ruku a stáhl mě s sebou do tmavé chodby. Procházeli jsme ji a míjeli několik dveří, vedoucí pravděpodobně do pokojů dalších produktů, jako jsem já. Když jsem se pozorně zaposlouchal, zaslechl jsem tiché hlasy, nařeky nebo vzliky.

Zastavili jsme se, až na konci chodby, u velkých železných dveří, na které následně muž zaklepal. Pak jsme jen čekali. Cítil jsem jak se na mě dívá a bylo mi to nepříjemné, když jsem mu pohked nemohl oplatit. Kdybych se však jen pokusil k němu zvhlednout, porušil bych tím pravidlo.

Pravidla jsou tu k tomu, abychom je dodržovali, cítili se pořádně, uvědomili si, že na tomto místě jsme jenom věci. Nesmíme se na svého majitele podívat z očí do očí, nebo promluvit na něj, pokud nejsme vyzváni. Nesmíme mu odporovat, musíme dělat jen to co se nám řekne. Ale taky, proč bychom to měli dělat, vždyť jsem jen... zboží.

Dveře se s hlasitým zaskřípaním otevřely a z póza nich ze stínu vystoupil další muž. Změřil si mě pohledem a s provázen a kusem černé látky v rukou přistoupil ke mě. Zavázal mi oči a stejně tak i ruce za záda. Pro mě nastala naprostá temnota. Ale i tak jsem věděl co bude následovat. Jsem tu tak dlouho, že to není pro mě žádná novinka. Mojí majitele se mě chystaly odvézt za novým zákazníkem, který si mě pronajal.

°°°

Následujících deset minut jsem strávil v nákladním voze s ostatními produkty. Nemoul jsem je přes tu pásku vidět, ale slyšel jsem je. Někteří vzlikali, jiní si zase mezi sebou povídali, ale většinou byli potichu a jen vyčkávali.

Vedle mě seděla malá holčička, která se pokoušela neplakat. Poznal jsem to podle vysokého tónů jejich vzliku a lechtani dlouhých jemných vlasku, které se mi otíraly o ruku. Připomnělo mi to moje první chvíle mezi těmito lidmi, když si mě někdo poprvé objednal. Byli to děsivé chvíle, kdy slzy a někdy dokonce i krev, tekly proudem.

Chtěl jsem tu malou holčičku nějak utěšitříct, ale dříve než jsem stihl něco udělat, vozidlo se zastavilo a následně otevřeli dveře nákladního prostoru. Mě a pár dalších začali vytahovat z náklaďáku.

Následovalo zběsile vybírání stráži, předávání zboží. Asi pět minut jsem se nezastavil, neustále jsem byl pobízen svým strážným a snažil se udržet těmpo, abych náhodou od něj nedostal ránu. Málem jsem do něho narazil, když se náhle zastavil.