I love prince of Mirkwood

Nesnáší mě a já ji

Byla jsem naštvaná. Ne, spíš jsem zuřila. Já za to nemůžu, že si ho musím vzít. Byla bych šťastná, kdybych nemusela. Klidně bych ho Tauriel přenechala.

V pokoji jsem strávila celé dopoledne. Na oběd jsem taky nešla. Neměla jsem hlad. No, spíš jsem se nechtěla dívat na Tauriliin ksichtík.

Nejradši bych jela domů. Se svatbou jsou pořád samé starosti. Nejdřív jak naplánovat svatbu, pak jak správně vládnout a ještě čekám než se někdo zeptá: A přemýšlíte o dětech?.

Vládnutí není nic pro mě. A to jsem měla být královna Sparxu. Nevím jak je vůbec možné, že mě to nezajímá. Párkrát mi na dveře klepal Legolas a ptal se co se děje.

Já mu však na to nic neřekla. Nakonec si otevřel sám. Naskytl se mi pohled na Legolase, ale i v klobouku. Mě hned napadla jedna fakt super hláška. ,,Bože můj co to máš na sobě." Zeptala jsem se ho se smíchem.

On na to nic neřekl a jen se dál usmíval. Tak jsem tedy spustila:

,,Ten klobouk nesmíš nosit ven,
jinak ti ho rozmlátím kladivem.
A nezbyde z něj ani půl,
vypadáš v něm jako vůl."

Jak jsem to říkala, smála jsem se jak pominutá a Legolas se ke mně s radostí přidal. Pak si ho sundal a mi si začali povídat.

,,Neber ji tak vážně. Ona je tak trochu někdy..." Legolas nemohl najít správné slovo a tak jsem ho doplnila. ,,Žárlivá, lakomá, nesnesitelná a nepříjemná?" ,,Asi tak nějak." Přikývl.

,,No. Ona nesnáší mě a já ji." Řekla jsem mu. ,,Časem si zvykne." ,,Snad." Zadoufala jsem. ,,Když ji poznáš líp, zjistíš, že není až tak špatná." Řekl mi Legolas. ,,Ona mě nikdy nebude mít ráda. Má ráda tebe, Lístečku a ona si myslí, že ty patříš jen jí a nikomu jinému."

,,Co si myslíš ty?" Upřímně, doufala jsem, že mi takovou otázku nepoloží. Trošku mě tím rozhodil, ale nenechala jsem to na sobě znát.

,,Já nevím." Řekla jsem a modlila se za to, abych se z toho vykroutila. ,,Ale ano víš." Řekl mi a já si všimla, že je ještě blíž než předtím.