Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 18. - Holka poloviny školy

„Tak? Jaký to u blonďáka bylo?“ vyzvídala Rachel.

Thomas moc sdílný nebyl. S kamarádkou se setkal až u skříněk, které neměli zrovna blízko, ale Rachel si usmyslela, že na něj počká tam. Nevadilo mu to, byl rád za společnost, jen by mnohem víc ocenil trochu jinou.

Podíval se na ni. Nedokázala skrýt své nadšení. Nechápal, jak se někdo mohl takhle nadchnout do problému kamarádova milostného života. Ano, viděl, že podobně to měla i u Terezy, ale tam to bylo jiné. Tereza byla holka. On ne. A Rachel neměla nejmenší ponětí, jak je těžké se chovat normálně, když všechny rady typu „natáčej si vlasy na prst“ jsou pro holky.

Zavřel dveře od skříňky. Chtěl, aby to vypadalo, že se mu o tom mluvit nechce. Pravdou však byl pravý opak – měl sto chutí jí tady a teď vylíčit všechno, co viděl, všechno, co cítil. Ale držel se zpátky. Stále hrozilo, že Newt vyčkává někde za jeho zády.

„Mám novýho kamaráda,“ odvětil s úsměvem.

To nebylo to, co chtěla slyšet. Ale nemohl si dovolit prozradit víc. Ne ve škole, kdy všichni měli uši a oči všude. Kdyby se to doneslo k Minhovi, mohl si být jistý, že to ani ne do dne bude vědět celá škola, ne-li rovnou celý Denver.

Otočil se přes rameno. Ztuhl. Newt tam byl, zrovna k němu Minho přišel. Než se stačil otočit zpátky, blonďák si ho všiml. Zvedl ruku, že mu zamává, ale Minho ho praštil loktem do žebra. Jemně ho popíchl, ale i to stačilo k tomu, aby paži spustil a nervózně si prsty projel vlasy.

Zrudl až po špičky uší. Nemohl se na něj dívat, když dělal tohle. Připomnělo mu to tmu, v ní tichý pravidelný dech a otázku, která ho skoro shodila z postele.

Nebylo to poprvé, co spal s klukem. S Arisem se mačkali na jedné posteli několikrát, ale to si předem stanovili tu hranici, kam nikdo nesměl. Ve výsledku oba měli pár čísel na krajích, aby se neřeklo, a nevyspal se ani jeden. Ale tentokrát chtěl, aby to sloveso „spát“ mělo jiný význam.

Potom, co si to konečně uvědomil – hlavně přiznal –, se jeho myšlenky vyvíjely nepřirozeně rychle. Z představ o držení se za ruce v místním parku se během pár hodin stalo něco, co by nahlas nikdy nevyslovil. Bál se to říct. I před Rachel.

„Ty jsi v tom až po uši,“ poznamenala dívka a drcla do něj boky. „Tak pojď. Škola čeká. Doufám, že ses na dnešní test z chemie připravoval.“

„No… jo, připravoval,“ přitakal, když v sobě objevil sílu promluvit.

„Kecáš.“

„Ne, fakt jsme se připravovali. I ráno. U snídaně jsem ho zkoušel. Budeš se tomu divit, ale… něco jsem ho naučil.“

„Thomas jó, všichni ostatní né?“

Propálil ji pohledem. Souhlasil by s ní, ale bylo tu až moc uší. Proto si dal prst před vyšpulené rty, aby jí naznačil, že má mlčet. Když dívka přikývla, že rozuměla, s povzdechem ji následoval do učebny.

Škola byla zdlouhavější než obyčejně. Normálně by si užíval každou hodinu, ale tentokrát se nedokázal soustředit snad na nic. Dokonce ani dobrovolná přednáška robotiky nebyla zajímavější než to, kam se rozhodla zajít jeho fantazie.

Byl rád, že dnes neměl hodiny až do pozdního odpoledne. Když se o půl třetí vydal na skoro prázdnou chodbu, byl jeden z posledních. Co jiného měl v pátek čekat?

Měl dobrou náladu. Vykračoval si s úsměvem. Rachel už dávno odjela zpátky, omluvila se mu, že má na pět kadeřníka a musí se upravit. Nechápal, proč si pro to vyhradila tolik hodin, ale zeptat se neodvážil. To byly dívčí věci. To neměl chápat.