Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 21. - Vypadám na pejskaře, ve skutečnosti mám rád kočky

„Tahle mise je nesplnitelná,“ zabrblal Thomas.

Divoce mačkal všechna tlačítka, která slibovala úspěch malé postavičky na televizní obrazovce. Joystick se pod silou jeho stisku skoro vykloubil nebýt toho, že ho Newt zarazil.

„Uklidni se. Takhle to nevyhraješ,“ prohlásil a ukázal na obraz. „Už máš Clanka na zádech, využij toho, že ti pomáhá se skákáním. Vyskoč a udeř. To je moje pravidlo.“

„Myslel jsem, že to je udeř a uteč,“ namítl host v Newtově domě a podíval se na něj. „Nejsem moc na hry. Nejdou mi.“

„To vidím,“ přitakal blonďák a posadil se na polštář vedle něj. „Neboj, nejsi úplně ztracenej. Dá se to naučit.“

„Jak?“

„No… tréninkem, tak jako všechno. Jenom musíš být vytrvalej a stát si za cílem. Ta cesta k němu je vedlejší.“

„Jako že bych… podváděl?“

„To uděláš a už ti péesko nepůjčím,“ vyhrkl Newt a praštil kamaráda do ramene. „A stejně, nemáš na to koule. Vždycky hraješ podle pravidel.“

Vzpomněl si na hru, kterou hráli s Rachel. To nebylo úplně podle pravidel. Lhali celé škole, lhali i sami sobě. Kdyby se Newt dozvěděl pravdu, dokázal by mu to odpustit? Kdyby mu to vysvětlil, mohl by se na něj ještě někdy podívat jako teď?

Zkroutil rty do nervózního úsměvu. Myknul rameny. Ovladač v jeho ruce zabrněl, když avatar, za nějž hrál, skončil mimo herní plochu.

„Někdo by měl,“ řekl vysokým hláskem a zazubil se od ucha k uchu.

Chvilku na sebe civěli. Thomasovi se do tváří vrátila mrazem nakreslená růž. Domů se vrátili už před hodinou, protože je venku stihla sněhová bouře, ale přesto cítil, že se mu prsty na nohou mstí za to, že si nepořídil lepší boty.

Ten, kdo protrhl ticho, byl až Newt. Trhaně se nadechl a vyrval Thomasovi ovladač z ruky.

„Ukaž, předvedu ti to, génie,“ poznamenal a vyplázl jazyk do koutku. Než Thomas stačil namítnout, že génius rozhodně není, dloubl ho loktem do paže. „Nekabuď se, Tommy.“

„Já se… co to znamená?“

„Tváříš se jak kakabus,“ odvětil pohotově a mírně se předklonil. „A teď sleduj, jak to hraje mistr.“

Mistrovským hraním se to nazvat nedalo, ale šlo mu to lépe než Thomasovi. Prsty mu tančily po čtyřech tlačítkách, rozesetých po pravé straně ovladače, palec levé ruky obratně ovládal joystick, jako by to bylo prodloužením jeho těla.

V Newtově podání hra vypadala jednoduše. Nebyla to střílečka, spíše 3D skákačka s příběhem, kterému se sem tam zasmáli. Sarkasmus těm dětsky vypadajícím postavičkám nechyběl, to musel uznat.

Hra je zabavila na několik hodin. Jakmile Newt Thomasovi vysvětlil, že aby nepřítele porazil, stačí mu umět skákat a házet velký klíč – který nazval šroubovákem tolikrát, že Newtovy oči div neskončily jako rotující kolotoč –, vše odsýpalo.

Kakao, jejž Newt připravil, když se Thomas pral s dalším parkourem, už dávno vychládlo. Prášek zamíchaný v ohřátém mléku plaval na škraloupu jako žabinec na zakaleném jezírku. Ani jednomu z nich se do něj nechtělo. Propalovali hrnečky – jeden bez ucha a druhý jako nový – pohledem kdykoli, kdy si vzpomněli, že by se měli napít.

Kluci v jejich věku dávno pili pivo, nebo cokoli, co v sobě mělo nějaké procento alkoholu. Newta napadlo to navrhnout později – to už se venku zatáhlo a tma nebyla způsobena bouří, ale sluncem, které se vydalo na kutě.