Jiskra života (TODODEKU)

Jiskra, která zažehla lásku

Todoroki - normálně

Midoriya - kurzívou

Topil jsem se. Uprostřed ničeho, jen černočerná tma bez konce. Hledal jsem světlo, únik, cokoliv. Dostal jsem strach, že jsem dorazil ke svému konci. Pak jsem ale ucítil teplo, hřejivý pocit, který všechen strach zahnal a ujišťoval mě, že nejsem sám. Nemohl to být konec, protože jsem na světě zdaleka neskončil. „Otevři oči," šeptal mi něčí hlas. „Prosím, probuď se!"nemusel jsem hádat dvakrát, abych poznal, že mě volá můj milovaný Izuku. Pro něj bych udělal všechno.

Pomalu jsem otevřel oči a zvykl si na světlo. Pro změnu je všude zase bílo. Když jsem se opravdu probral, pokusil jsem se odhadnout, kde se vlastně nacházím. Usoudil jsem, že to bude nejspíš nemocnice. Čeho jsem si však nemohl nevšimnout, byl někdo, jenž se na mě doslova tiskl. Otočil jsem tedy hlavu na levou stranu, abych poznal, kdo mě objímá, a musel jsem se usmát, když jsem spatřil zelené vlásky. Ve spánku Izuku vypadal ještě kouzelněji. Chtěl jsem k němu natáhnout ruku, abych ho mohl pohladit po tváři, avšak v tu chvíli se ohlásilo mé zranění. Musel jsem syknout bolestí, bohužel jsem tím vzbudil mého andílka. Izuku si ospale zívl a promnul si oči, ale při pohledu na mě všeho nechal, snad i dech se mu zastavil, jen překvapeně zamrkal. „Shoto, už jsi konečně vzhůru!" zajásal a hned se na mě víc namáčkl, samozřejmě tak, aby mi neublížil. Stále je tak ohleduplný. Po chvíli se odtáhl a pomohl mi se posadit.

„Proč se tak červenáš?" optal se Izuku. „To nic, já jen... Řekl jsi mi Shoto," když vynechám rodinu, tak mě takhle snad nikdo neoslovil. „Ouu... P-promiň, já jen...," sklopil pohled do země. „Prosím říkej mi tak!" od něj to zní krásně. Nemohl jsem si nevšimnout té jiskry, která jím probleskla. Věnoval jsem mu ten nejjemnější úsměv.

Chvíli jsme seděli v tichosti a každý se zamýšlel nad svými myšlenkami. Mám mu to říct? Teď? Nebo radši až mu bude lépe? Dokážu to vůbec? Každý musíme čelit své nejistotě, touze, lásce... Nikdo jiný to za vás neudělá. Co když to necítí stejně? Třeba nejsem ten, na koho čeká. Ale mlčením se nic nedozvím. Jednou se mé city stejně musí dostat ven.

„Víš, Tod...Shoto, jsem ti opravdu vděčný za to, jak ses mě tam snažil ochránit," začal jsem. Hned jsme spolu navázali oční kontakt. „Nevím, co bych bez tebe dělal, jakože vůbec...Když jsi mi omdlel v náruči, bál jsem se, tak strašně jsem se bál, že tě ztratím," mám pocit, že se mi zatřpytily oči slzou. „Záleží mi na tobě, chtěl jsem ti to říct už předtím, ale ty jsi odešel..." teď nebo nikdy. „Miluji tě, Todoroki Shoto," vyhrkl jsem a netrpělivě očekával jeho reakci. Nic neříkal, jen se trochu udiveně koukal. Srdce mi vynechalo několik úderů. Mohl jsem tušit, že někdo tak dokonalý nebude stát o mou maličkost.

Jenže pak mě Shoto chytil za krk a přitáhl do polibku. Nejdříve tu byl lehký polibek, jemnost sama, i přes to jsem z toho vyčetl lásku, obavy, něhu. Později se stal polibek dravější, překypoval vášní, naše jazyky sváděly boj o dominanci. Bože, tak moc jsem to chtěl, bylo to jako v divokém tanci. Bohužel jsme to museli přerušit, neb nám docházel vzduch. Shoto se svým čelem opřel o to mé a díval se mi do očí. „Dlouho jsem hledal cestu k tobě, nakonec jsi to byl znovu ty, kdo mě našel," řekl polohlasem a mě začali růžovět tváře. Skutečně se to děje, našel jsem své štěstí, svou sílu, svou lásku. „Taky tě miluji, Izuku," zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů. 

Jsem velmi šťastný, že to cítíme stejně. Poprvé ve svém životě nemám důvod se potápět, protože na břehu září jako maják naděje můj hrdina Deku. Nějakou dobu jsem zůstali v objetí a vychutnávali si okamžiky sblížení. Za nic bych to nevyměnil. „Takže mi teď spolu...chodíme?" nadhodil Izuku důležitou otázku. „Myslím, že to tak bude," usmál jsem se a pohladil ho po tváři, která vykazovala známky radosti. 

Stále mi však něco vrtalo hlavou. To, co mi tenkrát poradila Fuyumi, to se dost hodí. Jestli někoho miluji, měl bych znát jeho oblíbené činnosti. A jelikož je nyní Izuku můj přítel, měl bych ho pozvat nejspíš na rande. „Až nás propustí z nemocnice, rád bych si s tebou někam vyrazil," oznámil jsem mu svůj návrh. „J-jako na rande?" Izuku se rozzářil jako sluníčko. „Ano," potvrdil jsem mu jeho domněnku. „Moc rád, kam půjdeme?" ani jeho nedočkavost mu neubírá na kráse. „Nech se překvapit," mrkl jsem na něj a zažehlil tak svou absolutní nevědomost. Nemám tušení, kam bych ho pozval. Měl bych si opatřit nějakou příručku, ale spíš znovu poprosím o radu Fuyumi. Ale určitě to bude v pohodě.

Aaaaa, další pokračováníčko. Opět s delší pauzou ve vydávání. Tak měla jsem toho moc (no dobře, trocha lenivosti tam byla taky). Každopádně se blížíme ke konci příběhu :-(. Napadlo mě, že bych mohla psát jednodílovky, alespoň byste nemuseli čekat na pokračování. Jaký na to máte názor? A jak se Todorokimu vyvede rande? Pište a děkujiiiii :-).