Band

Bál jsem se o tebe...

Přiběhli nějací lidé v bílých pláštích společně s nemocničním lehátkem. Bakugo mě na lehátko položil. Bylo hrozně tvrdé a nutilo mě se narovnat ale vždy, když jsem se narovnal tak mě v břiše zabolelo více.

Najednou jsem se oběvil v nějaké místnosti. Díval jsem se kolem sebe byl tu doktor se sestřičkou ale Bakugo nikde. Začal jsem mít strach že mi něco udělají. Doktor mi začal vyhrnovat triko nahoru a chtěl mi na břicho šáhnout ale já v tu chvíli začal zmatkovat.

,,Nešahejte na mě prosím." Šáhl jsem si na bolavé břicho a díval se na doktora. Ten mě ale neposlouchal, prudce vzal mé ruce a dal je z mého břicha kde mi chtěl znova vytáhnout výše triko. ,,Řekl jsem nešahejte na mě!" Zaječel jsem na něj a kopl do něj.

Sestřička se za mnou rozešla s injekcí v ruce a chtěla jí zřejmě píchnout do mého ramene ale já se v tu chvíli na ní otočil. ,,Nechoďte ke mě!" Doktor se za mnou opět rozešel, chytl mi ruce a já se začal kroutit a plakat. Tím jak jsem se kroutil tak mě břicho bolelo více a více.

,,Baku!" Zařval jsem a pořád sebou cukal aby mě nechal. Sestřička mi vyhrnula triko a já začal plakat ještě více. ,,Baku!" Zase jsem zařval ale nikdo nepřišel. ,,Nechte mě být!" Kopl jsem do sestřičky ruky a poté do doktora.

Sestřička došla za doktorem, který jí něco řekl a ona odešla. Pořád jsem plakal ale, když na mě nešahahali tak jsem byl klidnější. Chytl jsem se za břicho a díval se na doktora, který si povzdechl.

Po chvilce přišla sestřička a za ní někdo kdo si ke mě sedl. Chytl mě za ruku. Chtěl jsem mu cuknout ale nejdříve jsem se podíval koho vedle sebe mám. Byl to ten, kterého jsem tu celou dobu volal. Usmál se na mě a utřel mi slzy. ,,V pořádku Kiri tenhle doktor ti pomůže od bolesti ale nejdříve musí zjistit co ti je. Slibuju že to nebude bolet."

Kývl jsem už v klidu a díval se na doktora. Ten za mnou přišel, vyhrnul mi triko a začal mi prohmatávat břicho. Všechno bylo v pohodě dokud se nedotkl jednoho místa ve, kterém mě píchlo mnohem více než předtím. Jekl jsem a podíval se se slzou co mi stékala po tváři na Bakuga.

Doktor mu něco naznačoval ale nějak jsem to neřešil. Bakugo jen kývl a podíval se na mě. Utřel mi slzu a usmál se. ,,Slíbil jsi mi že to nebude bolet." Díval jsem se na něj a on si povzdechl. ,,No jo ale teď ti slibuji že jestli vydržíš ještě chvíli tak ti koupím cokoliv co budeš chtít."

Usmál se a pohladil mě po tváři. ,,Cokoliv? Takže i to tričko s duhou co máš ty?" Kývl a já najednou ucítil menší bolest a následně jsem začal pomalu usínat...

Usnul a já se podíval na doktora. ,,Co s ním budete dělat?" Doktor se jen podíval na Kiriho a poté na mě. ,,Neměl bych vám to říkat ale jelikoš jste nám s ním dost pomohl a vypadá to že nikoho jinýho nemá tak vám to řeknu. Má zánět slepého střeva ale už tu poslední a nejbolestivější fázi takže se s tím musí na operaci. Takže já být vámi tak půjdu domů."

Záporně jsem kývl a šel za doktorem. ,,Prosím řekněte mi až ta operace skončí." Jen kývl a odešel. Posadil jsem se v čekárně a jen seděl s telefonem v ruce.

Vzpomněl jsem si že bych mohl zavolat klukům ale k čemu? ,,Prostě jim jen zítra zavolám  a řeknu že nepřijdeme." Stejně by tu byly a jen se mě na něco pořád ptali. Takhle to je vždy v různých filmech nebo seriálech. Uchechtl jsem se.

Uběhli dvě hodiny

Sedím pořád na tom samém místě až na to že mám v sobě už snad desáté kafe. ,,Kiri co mi to sakra děláš!" Vstal jsem a začal chodit ze strany na stranu. ,,Pan Bakugo?" Podíval jsem se za hlasem a tam stál doktor. Rozešel jsem se za ním a čekal co z něj vypadne.

,,Pan Kirishima je v pořádku sice z něj byl málem smrťák ale zvládl to." Vykulil jsem oči. ,,Jak jako smrťák? Není náhodou operace slepáku jedna z nejjednoduších?" Díval jsem se na něj a on kývl. ,,To ano ale operace byla zřejmě jeho první a tak to jeho tělo špatně neslo ale je v pořádku a zítra bude moc jít domů pokud  se teda nebude moc namáhat."

Usmál se na mě a podíval se na hodinky. ,,Budu muset jít za chvíli by se měl probudit a vy u něj můžete tu noc zůstat zítra za vámi přijdu. Jinak je to pokoj 26." S úsměvem odešel.

Rozběhl jsem se směrem kde by měl být pokoj 26. Našel jsem ho po delší chvíli ale našel. Opatrně jsem otevřel dveře a podíval se na něj jak spokojeně spal.

Došel jsem za ním, posadil se na židli co byla u postele a pohladil ho po tváři. Najednou se mu začali otevírat oči.

Otevřel jsem oči a všiml si strojů kolem sebe. Začal jsem zmatkovat a stroje začali rychle pípat. Pípali do rytmu mého teď splašeného srdce. Břicho mě sice bolelo ale ne tolik...

Někdo mě pohladil po ruce. Podíval jsem se na něj a uklidnil se. Usmál se na mě. ,,Baku já se hrozně bál...." Pohladil mě po tváři. ,,Já se taky hodně bál Kiri." Dal si mou hlavu do dlaní a položil čelo opět na to mé.  ,,Proč jsi se bál?" Zašeptal jsem.

,,Bál jsem se o tebe Kiri..." musel jsem se pousmát. ,,O mě?" Opět jsem zašeptal ale únavou jsem si musel položit hlavu na polštář. Pustil můj obličej a chytl mě za ruku. ,,O tebe." Taky zašeptal.

Zase se na jeho obličeji ani kousek nezamračil. ,,A jak to bude s tím koncertem zítra?" Smutně jsem se podíval. ,,Zítra zavolám klukům že to budou muset zvládnout sami a mi je přijdeme podpořit." Chtěl jsem se prudce posadit ale on mě zastavil.

,,Ne! Baku ty musíš vystupovat! Prosím udělej to pro mě." Díval jsem se na něj smutně. Povzdychl si a poté se usmál. ,,Fajn ale ty nic dělat nebudeš a budeš někde kde na tebe uvidím." Usmál jsem se a pomalu se posunul a posadil se.

,,Ani nevíš jak moc se těším!"

Ahojky! Je tu další kapitola!❤ Jinak HAPPY PRIDE MONTH!❤🏳️‍🌈 doufám že se vám kapitola líbila protože jsem si jí omilem smazala a teď jí psala po druhé😅 Tak u další kapitoli čauky!❤