Skrytá Identita

-1-

Zchřadlými prsty jsem se více zabalil do svého saka a neochotně si lehl na chladnou zem plnou kořenů. V žaludku mi nepříjemně zakručelo. S překvapením jsem si uvědomil, že jsem dnes vůbec nejedl.

Na cestě jsem už pět dní a za dva dny bych měl dorazit na místo. Stále mi pořádně nedochází, co se vlastně děje. Rodiče jsou pravděpodobně po smrti a já jsem hledaná osoba.

Ještě před týdnem jsem byl obyčejný kluk a najednou nemám domov ani rodinu. A vůbec netuším kam vlastě jdu. Kéž by do toho dopisů táta napsal víc. Ale musím na něj přestat myslet, nebo to vážně nezvládnu. Asi to je všechno jen nějaký šílený sen a já se probudím a budou moje osmnácté narozeniny.

,,Na místě tě budou čekat a dozvíte se více."

Kdo mě bude čekat?
A dozvíte? To nás jako jde víc? Myslím, že už začínám bláznit. Asi hlady. Zítra vážně musím najít něco k jídlu. A za dva dny už budu na tom tajemném místě z mapy. Snad tam bude jídlo.

Vždycky jsme měl pocit, že je mé tetování zvláštní. Mám ho už od nepaměti a rodiče mi nikdy k němu nic neřekli. Kdykoliv jsem se je na něj ptal, tak nenápadně odvedli řeč stranou.

S odevzdaností jsem sledoval tmavé mraky, které začínají překrývat objevující se hvězdy. Takže dnes v noci zase bude pršet. Co víc si přát. Hladový, špinavý a promočený.

Z povzdálí se ozvalo křupnutí větvičky a z nedalekého stromu se vznesli ptáci. Od té doby, co jsem na cestě, jsem se stal poměrně dost paranoidním a rozhodí mě jakýkoliv neobvyklý zvuk.

S povzdechem jsem se zvedl a rozhodl se, že se pro jistotu ještě trochu přemístím. Mě nohy se ozvaly v protest. Kdo by se divil. Jsem na cestě už pět dní a na sobě mám polobotky do divadla. Nebo spíš to, co z nich zbylo. Jsou mokré, špinavé a začínají se trhat.

Až se zas navrátí věci k normálu, tak musím napsat jejich výrobci. S botami jsem stoprocentně nespokojen. Tlačí a nic nevydrží.

V čím dál hustší tmě jsem se snažil držet nenápadné lesní cestičky. Pořád jsem zakopával o nějaké kořeny. Zítra bych měl ujít podle mapy asi čtyřicet kilometrů. Ne že by to bylo zas tak moc, ale jdu už poměrně dlouho a jsem strašně vyčerpaný.

Po chvíli jsem nalezl další vhodné místo na spaní a už bez přemýšlení jsem se svalil a nechával se unášet spánkem a vyhlídkou na déšť.

...

Ráno mě, jako vždy, probudil nesnesitelný chlad. S třesotem jsem se posadil a chvíli jsem se dezorientovaně rozhlížel. Naštěstí jsem se včera večer neodchýlil od naplánované trasy. S kručícím břichem jsem vstal a odevzdaně jsem se vydal pomalým krokem na cestu.

Byl jsem celý promočený, jelikož v noci doopravdy pršelo. A taky padala ranní rosa. Podle mých hodinek bylo sedm hodin ráno. Takže jsem spal asi osm hodin. To celkem ujde.

Po chvilce bezmyšlenkovité chůze jsem před sebou spatřil keř s jedlými plody. Ještě že mám narozeniny v létě. Ne, že by bylo vedro, ale alespoň rostou bobule.

Nacpal jsem si plnou pusu a i kapsy svého saka. To sako už je teda taky nepoužitelný. Proč jsme nemohli jít třeba na výlet, když na nás zaútočili. Ne. My jsem museli jít do divadla.

Začal jsem znovu přemýšlet nad útokem. Stále nemám ani šajna, kdo to mohl útočit a proč. A hlavně. Oni nestříleli na mě, ale na mé rodiče. Co jim udělali? A co jsem jim udělal já?

Najednou jsem zakopl o kořen a rozplácl se na holou zem. No bezva. Rozsekl jsem si koleno a pěkně to krvácí. Navíc jsem si roztrhl kalhoty. Dnešek vážně nemohl začít líp. A nemám čím si zavázat to koleno. Pomocí zubů jsem si z košile odtrhl oba rukávy a obvázal si ho. To znamená, že moje oblečení už je naprosto nepoužitelné.

Ne, že bych byl nějaká celebrita nebo model, ale vždy mi záleželo na tom, abych vypadal dobře a reprezentativně. No, po dnešku už je s tím definitivně konec. Ale třeba si na svůj vzhled alá robinson zvyknu.

Zas pokračují v cestě, ale tentokrát ještě pomaleji, protože mě ta noha nesnesitelně bolí. Chtělo by to zašít. Ale jehlu a nit po kapsách vážně nenosím. Stejně by mi byly k ničemu.

Přede mnou se objevilo rozcestí a já musel vytáhnout mapu, abych se podíval kudy jít. Á doleva. Ta cesta je hezčí. Vypadá to, že je na ní méně kořenů a jelikož jsem dneska nějakej mimo, tak se mi to hodí.

Už blázním z toho, jak jsem už pět dní nikoho neviděl a neměl si s kým povídat. Sice nejsme moc kontaktní typ, ale lidi už mi vážně chybí. A jídlo taky. Hlavně jídlo.

...

Po dalších pěti hodinách chůze, jsem si dal další bobule. Podle mapy bych měl být někde v polovině mé dnešní trasy. Na zítřek jsem si naplánoval trasu krátkou, jelikož chci být na srazu nejpozději v poledne. Ale obávám se, že dnes svou trasu dojdu hodně pozdě, jelikož mě vážně bolí noha a jsem dehydratovaný. Poslední studánku jsem potkal několik hodin zpátky a letní slunce už začalo pěkně pálit.

Vážně nechápu jak to, že je v noci takova zima, ale ve dne takový vedro. To nemůže být kompromis a být pořád stejně? Ne. Nemůže. To by asi potom nebylo dostatečně zajímavý.

Najednou jsem uslyšel zvuk kopyt a v dálce uvidím běžet koně. Pro jistotu jsem se schoval za strom a dobře jsme udělal. Kůň kolem mě proběhl a měl na sobě jezdce. Ještě že mě neviděl. Sice nevím, kdo to je, ale táta říkal, že mě nesmí nikdo vidět. Alespoň se mi dnešní den něčím ozvláštnil.

...

Konečně jsem došel na místo, které jsem si určil. Noha už mě nesnesitelně bolí a nemůžu už skoro chodit. Snad to bude zítra lepší, protože budu muset ještě ujít deset kilometrů.

Naštěstí to dnes nevypadá, že by mělo pršet a tak můžu jít klidně spát. Dojedl jsem dnešní bobule a vybral si to nejlepší místo na spaní. Lehl jsem si, ale nemohl jsem usnout. Byl jsem strašně nervózní. Co když tam zítra nikdo nebude.

Stále vůbec nic nevím, ale jednou věcí jsem si jist. Teď se jmenuji Tom a život se mi obrátil vzhůru nohama.