Skrytá Identita

-2-

Celou noc jsem spal jako na trní, jelikož jsem se stále budil. Noha mě nesnesitelně bolela a začala i svědit. Bojím se, že se mi do rány dostala infekce a začíná to hnisat. Ale dnes už jen deset kilometrů. I kdybych se měl plazit, tak se na místo dostanu.

Zjistil jsem, že je koleno naprosto nepoužitelné a tak jsem se pokusil udělat něco jako přírodní dlahu, abych ho nemusel ohýbat. Tentokrát jsem odtrhl rukávy od saka. Sbohem mé nejhezčí sako. A přivázal jsem z každé strany kolene jeden klacek. No, nic moc, ale snad to půjde.

...

Sice je už poledne a já jsem plánoval, že už budu v tento čas na místě, ale k němu zděšení ještě nejsem ani v polovině.

Všechno je špatně.

Bolí mě šíleně hlava, jelikož neskutečně paří slunce a já dnes ještě nepotkal vodu a nemám pokrývku na hlavu. Noha me boli tak moc, že se při každém kroku musím kousat do rtu, abych nevykřikl. Vleču ji za sebou a umírám při každé nerovině.

Našel jsem pár kořínků, takže jsem alespoň zahnal nejhorší hlad. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že mi ještě do cíle zbývají čtyři kilometry. Normálně bych to měl ujité nejpozději za hodinu, ale teď mohu pouze doufat, že tam dnes dojdu. Třeba je oficiální sraz až večer.

Najednou se na nebi zablýsklo a zničeho nic začala strašná bouřka. Nejdřív jsem nadšeně polykal kapky, ale pak jsem si zděšeně uvědomil, že mám stále v ruce mapu. No, vlastě už skoro ani nemám. Je promočená, ale naštěstí se dá ještě krapet číst.

Rychle jsme ji uklidil a s bolestným zasténáním jsem pokračoval v cestě.

...

,,Levá, pravá, levá, pravá..." už několik hodin mluvím pro sebe, abych přinutil své nohy k chůzi. Noha už je na tom tak špatně, že musím vždy po několika metrech zastavit a odpočinout si.

Už mi zbývá poslední kilometr. Snad. Mapa už je bohužel docela nespolehlivá. Před očima se mi dělá černo a mám co dělat, abych se nesvalil do trávy.

,,Už jen kousek, ano? Ještě chvíli půjdeme a pak už tam budeme." Už jsem se asi vážně zbláznil. K cíli se už upírají mé veškeré naděje a jediné čeho se teď bojím je, že tam nic nebude.

,,Levá, pravá, levá, pravá..."

...

Konečně se blížím. Už jen poslední zatáčka. Nohy se mi motají a já už myslím jen na spánek. Stále ještě vehementně prší. Ale co. Už tam přece budu. Zvládl jsem to. Zasloužil bych medaili.

V dálce vidím zaparkované auto a před ním několik osob. Nadšeně přidám do kroku, abych už u nich byl. Oni na mě mávají. Asi čekali celý den. Ale já za to nemůžu. Nebo možná trochu jo. Ale dělal jsem co jsem mohl.

Bohužel mé tělo už dlouhou chvíli nesouhlasilo s mým mozkem. Téměř u cíle jsem bolavou nohou uklouzl na kluzkém kameni a me tělo už další nápor boleti nevydrželo. Zatemnilo se mi před očima a já bolestí omdlel.

Poslední co si pamatuji, je varovný výkřik nějaké dívky a nějaké nadávky.

...

,,Vstávej. Musíme se už vydat na cestu." Někdo mě popleskával po tváři a snažil se mě postavit. Točila se mi hlava a byl jsem děsně mimo.

,,Ty ses teda zřídil." uslyšel jsem opět ten dívčí hlas. ,,Čekali jsem ne tebe několik hodin." Nepřítomně jsem zamrkal a snažil se dát do pořádku. Zjistil jsem, že mi někdo obvázal nohu.

Nějaký pán u auta na nás zavolal, že už vážně musíme jet. Doteď jsem si ho nevšiml. Vypadal jako někdo, koho nechcete naštvat.

Chlapec, který mě pleskal po obličeji mi podal ruku. ,,Tak pojď. A mimochodem, říkej mi Daniel." Přikývl jsem jako idiot. ,,D...dobře. " zamumlal jsem.

Dívka se zasmála. ,,Já jsem Elena. A ty?" Uvědomil jsem si, že jsem se ještě nepředstavil. No jo. Občas je mi moje dobré vychování k ničemu. Hlavně když mám hlad a bolí mě noha. Pokusil jsem se ze sebe vymáčknout alespoň trochu smysluplnou odpověď

,,Ahoj. Promiň, že jste museli čekat. Jmenuji se Tom."