Ráno mě vzbudí Rafa, že máme jít na lov už teď dopoledne. Se skučením vstanu ze slaměné postele.Za okny prší a nebe je ještě kovovější, než normálně. Rychle se zvednu, jelikož moje společnice už rychle sbíhá dolů, směrem do jídelny.
Skromou snídani, v podobě banánů sníme za cesty do džugnle,která spolu s pochmurným nebem, vůbec nevypadá přívětivě. I všichni ptáci přestali zpívat, lidé nejsou hlasití jako obvykle. Jediný zvuk, doprovázející naší cestu je šum děště.
Nejspíš bych se měla radovat, je to vůbec první déšť co zažívám. První kapky, dopadající na mou bledou pleť. Ale jsem moc unavená a oblouzněná, na to, abych se jakkoliv radovala, roztahovala ruce a točila se najednou, nebo pokoušela déšť pít. Nehledě na to, že by ho můj žalůdek nemusel strávit, radioaktivitu musím mít pořád na vědomí. I když se mi do unavené hlavy, tlačí něco úplně jiného... Černé vlasy, snědá pleť, hnědé oči.. Přestaň.
Dneska ulovím tři šestinohé králíky, Rafa jednoho, k tomu sestřelí opici a zabije poraněného ptáka, co nejspíš vypadl z hnízda. Tentokrát už mě moje malé vraždy tolik nemrzí, i když držet v rukou nebohé, mrtvé zvíře mi příjemné rozhodně není.
Rafa mi ještě ukáže jak připravit pár jednoduších pastí, aby se do nich chytila zvířata, ale lidi o nich věděli. Snažím se vstřebat všechno, co mi říká, ale jede mi to. Hlavou mi víří spousta věcí a zároveň nic, celá mámtakový zláštní pocit. Takže když Rafaella pokyne, že se vracíme, jsem za to neskutěčně vděčná. Potřebuju se dospat, odpočinout si od únavy, která přichází neznámo odkud.
Jedna z věcí, které se mi na Rafaelle líbí je, že moc nemluví. A dnes jsem jí za to speciálně vděčná. Domluváme se pomocí jednoduchých posunků, které jsme si ani nemusely vysvětlovat. Nevím, jestli myslíme tak podobně, ale dokonale se rozumíme a já mám pocit, že z téhle tiché holky se stává moje přítelkyně.
Těsně řed vesnicí se prudce zastavíme. Jsou odtamtud slyšet křiky přehlušující bubnování kapek o listí. Nemáme sebou zbraně, první co mě napadne.Nevím, proč mě napadne zrovna tohle, nemusí se tam dít nic špatného. Ale jakmile se ozve se hlasitý výstřel, je jasné že je něco opravdu špatně.Rafa se na mě zděšeně otočí, čekám co z ní vypadne.
„Východní.“ Sykne a vyběhne z džungle do vesnice. Na mě až moc jitě jí následuju. Před vesnicí stojí zástup mužů a žen v černém, v rukou zbraně a míří na Srdce, kde se seskupila snad celá Jižní Civilizace. S Rafou přiběhneme do první řady a jeden muž na nás okamžitě namíří hlaveň zbraně. Ztěžka polknu. ŽNikdy jsem se s pistolemi nesetkala, ale vím co dokážou a dokonale to stačí, aby si začala strachy zarývat nehty do klíční kosti. Co se to tu děje?
„Chceme čtyři krávy, nebo dvě děti!“ zakřičí plešatý muž chraplavým hlasem, nejspíš vedoucí Východních. Nikdo od nás se nehne. Možná je to vzdor. Seberu se a vydám se druhou řadou, trochu víc do prostředku stojících. Nemám tušení, proč to dělám, strachy se skoro klepu.
Na zemi tam leží mrtvá žena, triko prosáklé krvavou skvrnou. Ten výstřel. Otočím se směrem k plešatému muži, které stojí přímo naproti mrtvé ženě a mě. Pohltí mě neuvěřitelná vlna nenávisti. Jak mohl? Ta žena byla nejspíš matkou, a teď se její děti nejspíš někde dusí pláčem.
Lidé okolo mě začnou ustupovat, protože se někdo prodírá dopředu. Gisele. Ustoupím taky, protože hněv v očích se jí blýská jasněji, než blesky.
„Nebo nám bude stačit to tvoje bledý dítě.“ Zasměje se plešoun, když Gisele vystoupí z řady. Stoupnu si na místo, kde nejspíš stála ta mrtvá žena, s výhledem do Giseliných vlasů. Memůžu ani říct, jak moc chci aby Gisele najednou měla nějaké magické schopnosti a všechny tyhle lidi tady zapálila,protože dnes opravdu poprvé, cítím čirou nenávist, jak se ve mě vaří.
