Ráno neprší, voda v oceánu je klidná, bez typických vln zakončených pěnovou čepicí. Moře v dáli splývá s kovově šedým nebem, připomínající betonové budovy. Těžko by člověk věřil, že za vrstvami ponurých mraků, se skrývá něco tak zářivého, jako je slunce.
Pomalu se zvednu na ztvrdlé nohy, které mě skoro neposlouchají a první kroky nejsou vůbec příjemné a jisté. S další bolestí si narovnám záda, stejně zkamenělá, jako zbytek mého těla. Připadám si jako robot, se zrezivělými a zatuhlými klouby, dlouho nepoužívaný. Zpáteční cesta nebude nic pohodového.
Kulhám po pobřeží přes tři hodiny, než se objeví lidi v oceánu a na hřišti a já si můžu oddechnout. Byla jsem nervózní, že bych ten kus nemusela dojít, kvůli rostoucí žízni a nohám, které s každým krokemškemrali o přestávku.
Lidé na mě podivně koukají, jako bych právě spadla z nebes, se zlatými křídly. Snažím se jejich pohled nevnímat, marně.Každé oči jsou zastavené na mě a já mám chuť se přinejmenším propadnout do země, spolu s pískem a bahnem, které je na mě nalepené. Blázen, říkají si, když okolo některých procházím.
Zatřesu hlavou ve snaze vytěsnit trapný pocit a nechám mé nohy nést mě k vaně. I když je to skoro neuvěřitelné, těším se na vodu. Až moje pohyby vytvoří malé proudíky, až mi voda bude proklouzávat mezi prsty a zbaví mě veškeré špíny, kterou jsem posbírala. Bohužel, ve vaně už někdo je, Lotta. Nebo podle nového jméno, Lindsay.
„Vypadáš strašně.“ Prohodí, když vlezu do ledové vody. Mluví na mě i přes to, že jsem ji doposud ignorovala a teď jsem jí nevěnovala ani pohled. Jsem si celkem jistá, že má výčitky svědomí a chtěla by napravit všechno, co se stalo.
Zhluboka se nadechnu. Nevím, jestli je to právě kvůli ní, nebo kvůli tomu, co se chystám udělat, pomůže to obojímu. Prsty si nemotorně a bolestivě skřípnu nos a potopím se. Moje představa potopení byla taková: jednou rukou si budu držet nos, druhou si přočísnu vlasy, abych se zbavila písku a pak ladne, bez jakýchkoliv komplikací. Takže teď, když moje hlava začne panikařit a žalůdek se svírat, ze vší té nepříjemné vody okolo, nevím co dělat. Rychle zatřepu hlavu, doufajíc, že nějaký ten písek opustil mé vlasy. Chci jenom nad hladinu, zpátky nahoru, pryč z tohohle skličujícího sevření.
Netrvá to dlouho a vynořím se ven, kde mě horko okamžite uhodí, jako facka. Lindsay mě zaujatě pozoruje, nečitelný výraz na tváři. Když jí dojde, že na ní zírám, což jsem rozhodně neměla v úmyslu, tiše promluví: „Nemluvily jsme spolu od příchodu sem.“
„Jo, uvědomuju si to.“ zním jedovatěji, než jsem plánovala. Linday se zatváří ublíženě a mě bodne pár střípků viny.
„Tohle nejsi ty. Nevím, kam jsi zmizela, ale.. Chápu, že jsi naštvaná. Jenže nesmíš nechat ten hněv, aby tě ovládnul,“ Kdyby věděla, jak dokonale mě hnev ovládá. „Najdi si něco, co si zamiluješ. Já si oblíbila vaření. Po měsíci lovení mi tam slíbili místo.“ Usměje se Lindsay a já přemýšlím, co miluju. Nic. Povzdechnu si. „Notak Avo, najdi si něco, pro co žít, co z tebe zaseudělá tu sice vážnou, ale příjemnou holku.“ Pokračuje a odejde z jezírka pryč, než stihnu cokoliv namítat, nebo utrousit nějakou jedovatou poznámku.
Snažím se vzít její lova k srdci, myslet na to, co by mi mohlo působit radost. A i když se snažím vymylet cokoliv, jakoukoliv aktivitu, nenapadá mě nic, vůbec nic. Možná, že kdybych si o tom s někým promluvila..
Lily, kterou jsem učinila mojí poradkyní, najdu v pomerančovém sadu a okamžitě jí donutím jít si se mnou promluvit. Nejdřív panikaří kvůli obří modřině na mojí čelisti, jež mám od Samovi rány. Potom mě nechá vysvětlit jí, že poslední dny nejsem ve své kůži. Ať už mluvím o strátě kamarádů, neschopnosti komunikovat, všelijakých záchvatech, co mě popadají, nebo o chvílích, kdy mi přijde všechno, do poslední věci na světě, zbytečné, Lily mě zamračeně poslouchá. Začne se mě vyptávat, jestli se nechci pustit do nějakého sportu, mohla bych si prý vybít hněv. Když jí domítnu, hlasitě si povzdechne.
