Část je nepřepsaná- bude slabší.
Chvíli tam ještě stojíme, mlčky, s pohledem upřeným na údolí. I když se snažím sebevíc, nedokážu spracovat, co mi právě řekl. Nemůžu pochopit, uvěřit, že by mu tohle místo mohla zotrávit Gisele. Ale z nějakých důvodů, vycházajících z dáli mé hlavy, jsem za to ráda. Apoň jednu jedinou věc, která ji v Bellamyho očích nedělá dokonalou.
Společně se beze slov otočíme a vrátíme s k ostatním, kteří spokojeně pochrupují, zachumlaní v teple spacáků. Až teď si uvědomím, jaká zima mi je, i přes pár plamínků škodolibé radosti. Bellamy mi věnuje nečitelný pohled a zeleze si do svého spacáku, takže mi nezbývá nic jiného, než udělat totéž.
XXXXXX
Ráno mě opět vzbudí Dean, ležící vedle mně. Opatrně mnou zatřese a opakuje moje jméno.
„Deane já jsem vzhůru!“ Zaskuhrám, když už asi po padesátý naléhavě kolovrátkuje Avo, Avo, Avo,...
Na chvíli přestane a začne balit svůj spacák, přičemž nadává, jelikož mu to nejde. Vydrápu se ven, kde se mě zase zmocní zima a svůj spacák nějak smotám a uložím do jednoho z vozíčků, jako ostatní. Letmo pozoruju Bellamyhobez trička, jak skládá svůj spacák, když mě Dean vyruší:
„ Pojď, pojedem.“ Chytí mě za loket Dean a odtáhne pryč, začež mám chuť mu dát pěstí. Copak jsem jeho majetek, že mi můžu takhle poroučet, budit mě? Navíc, zkazil mi pohled na nádherná, snědá, svalnatá záda.
Už rozumím, proč to tu včera zabalili a nazvali ‚nepříjemnou‘ cestou. Jedeme po kamenech, všechno tu drncá a já mám práci se Deana udržet. Křečovitě ho svírám, ale jestli je mu to nepříjemné, nic neříká.
Podle cesty, která vede z kopce, plná kamenů a popadených kmenů, jedeme dolů, do údolí, co jsem včeras Bellamym pozorovali. Když nad tím přemýšlím zpětně, příjde mi to jako nereálné, jako že se to vůbec nestalo. Jako by to byl výplod mé fantazie, nic víc. Ale když se Bellamy na motorce otočí, směrem dozadu a naše oči se jenom na chviličku střetnou, vím že se mi to nezdálo.
Po chvíli zatočíme doprava, za skálu a ukáže se nám malé parkovišťátko. Je tu pár aut, hlavně teréních, jinak samé čtyřkolky, zašpiněné od bahna a všelijak odřené. Od skály, k druhé vede kamenná zeď s dřevěnou vstupní brankou, takovou, jaké používali na divokém západě v hospodách, otevírající se každým směrem.
Když zaparkuje Carl, který jede poslední, vydáme se dovnitř údolí. Naše vesnice jsou dvě úzké části, spojené cestou. Jenže tohle je jedna, dlouhá ulice. Po stranách jsou kamenné, nebo dřevěné domečky, za kterými hned st ojí srázy skal. Všude je vylidníno, nikde ani stopa po životu.
Bellamy přejde k jednomu z načančaných domů a hlasitě zaklepe na dveře. U nás ve vesnici má dveře tak patnáct domů. Tady je má každý. A už vůbec nemáme dokonalé ozdoby, světla, klepadla...
„Prosim?“ Otevřou se dveře a z nich vykoukne muž středního věku, se spoustou vrásek a jizev. „Belle!“ Zasměje se a okamžitě Bellamyho obejme. Muž je ohromně svalnatý, vysoký snad metr devadesát, takže vedle něj působí Bellamy drobně a štíhle.
„Ahoj Bobe.“ Zaskřípe Bellamy zpoza Bobova pevného sevření, ten ho konečně pustí. Muž se směje od ucha k uchu a všechny si náš prohlíží, až zůstane pohledem u mě. Nepříjemně si mě prohlíží a pak otevře pusu, že promluví, ale nic z něj nevyjde. Snažím se tvářit nezaskočeně,ale na jeho pohledu bylo něco, se mi vůbec nelíbí.
