DOUFÁM... (BETA verze)

KAPITOLA DRUHÁ

Otevřela oči a pohlédla na nebe pokryté bílými mraky. Všude kolem sebe slyšela poletovat včely, přičemž někde v dálce i neúnavně bzučely mouchy.

Proč nemůže bejt chvilku ticho?! podrážděně zamručela.

Všechny zvuky se jí najednou zdály být až nesnesitelně hlasité.

Buďte zticha! zlostně si pomyslela, avšak vzápětí s bolestným zaskučením svraštila čelo. Mně snad praskne hlava...

Ono nechutně pravidelné tlumené tepání přivádělo Terezu k šílenství. Přimhouřila oči a pohlédla doprava, kde spatřila zaprášenou kamínkovou polní cestu s mělkým příkopem, za nímž rostla vysoká tráva, která se v jemných poryvech větru slabě pohybovala.

Tereza si přerývavě povzdechla, načež ucítila pronikavou bolest na hrudi.

Au! Co to sakra...?

Chtěla pozvednout pravou ruku, ale přes nepříjemnou bolest s ní nemohla ani pohnout. Pomalu otočila hlavu na druhou stranu a pokusila se zvednout levou ruku, jež s námahou odlepila od země. Náhle ji však zaujaly nepravidelné tvary čehosi, co pokrývalo její rukáv i prsty.

Byly to červené kaňky.

Co to je?

Zamyšleně se zamračila, až se jí mezi obočím objevily dvě vrásky.

To není možný... To je fakt moje krev?

Zatnula zuby a i přes neutuchající bolest se postavila. Omámeně pohlédla na pravou paži, jež volně visela podél jejího boku. Snažila se pohnout prsty, ale namísto toho pocítila novou záplavu bolesti, z níž se jí udělalo nevolno.

Zalykavě nabrala do plic vzduch.

Nepanikař! Nic to není...

Vyděšeně se podívala na své oblečení, které bylo pokryto krví a prachem.

Musím se nějak dostat domů! Hlavně se nikdo nesmí dozvědět, co se mi stalo!

Konečně stiskla kliku u domovních dveří a omámeně vstoupila dovnitř.

Prosím, ať nikoho nepotkám...

Najednou se cítila podivně unavená.

Chci si lehnout a zaspat celej tenhle posranej den!

„Kde jsi sakra byla tak dlouho, Terezo?!" rozzlobeně matka vykřikla, jakmile uslyšela hlasité zabouchnutí dveří.

Rychle přispěchala do chodby a strnula hrůzou.

„Panebože! Co se ti stalo?!" vyděšeně zvolala, zatímco se Tereza vyčerpáním sesunula na podlahu.

Probudila se do zářivě bílé místnosti.

Takže jsem opravdu umřela? pomyslela si, přičemž ji zalil blažený pocit úlevy.

Náhle však vrzly dveře a do pokoje nakoukla usměvavá nemocniční sestra.

„Dobré ráno, slečno," zahlaholila příjemným hlasem a přistoupila k nízkému stolku vedle Tereziny postele, na který opatrně položila sklenici vody a jakousi pilulku.

Né! Já nechci bejt naživu...

Rozmrzele se přiměla pohlédnout na mladou zelenookou ženu s vyčesaným černovlasým drdolem, kterak se stále zářivě usmívala, a jako kdyby svou pozitivní náladou chtěla nakazit i ji.