Jmenuji se Týna Popelková a je mi 17.
Právě mi zazvonil budík, je 6:00. Dneska je pondělí. Vůbec se mi do školy nechce! A není to, že bych byla líná vstávat nebo se učit, náhodou já mám docela dobré známky a učení mi nevadí, ale důvod proč tam nechci jít se jmenuje Janek Linhart. To je můj úhlavní nepřítel a nemám náladu se od rána koukat na ten jeho otrávenej obličej a poslouchat ty jeho připomínky. Já už vlastně ani nevím, proč se nenávidíme. Začal mě nenávidět on, úplně z ničeho nic. Začal se mi smát za to, že jsem ze statku a takový kraviny, jeho otec je milionář a Janek si myslí že si všechno může dovolit. Já si od něj ale nic líbit nenechám.
Šla jsem na snídani, dala jsem si rohlík se šunkou a udělala jsem si čaj. Převlékla jsem se z pyžama. Vzala jsem si modrý džíny a černý tričko s nápisem. Mikinu si brát nebudu, protože je dneska teplo. Potom jsem šla na autobus, škola na kterou chodím je totiž v Praze.
Tam jsme se potkala s Julčou, to je moje nejlepší kamarádka. Jinak už se skoro s nikým nekamarádím. Nastoupili jsme do autobusu a jeli jsme do Prahy.
Tam jsme přestoupili na trolejbus. Dojeli jsme ke škole.
S Julčou jsme teď měli každá hodinu jinde, takže jsme se rozloučili a já šla do učebny chemie.
Když jsme šla Linhart do mě vrazil a všechny učebnice mi spadly na zem.
J: Co děláš?
T: Já? Vždyť jsi do mě vrazil!
J: Ty jsi vrazila do mě!
T: Ty prostě nikdy nedokážeš uznat, že nemáš pravdu!
J: Já totiž nikdy... neprohrávám! To si pamatuj.
T: Tss..alespoň bys mi mohl pomoct posbírat ty učebnice.
J: Nechce se mi. Nazdar.
A odešel. Já jsem posbírala ty svoje věci, ale bylo to něco co nebylo moje..byl to složený papír a byl Jankův, asi mu spadl, když do mě vrazil. Rozhlédla jsem se jestli tu Janek není a podívala jsem se. Bylo to psaníčko s Denisou!
Začala jsem to rychle číst. Nebylo tam nic zajímavýho ale pak...
Tohle tam psali.
D: Co vymyslet nějakou špínu na Popelkovou?
J: Jakou? A proč?
D: Myslela jsem že jí nenávidíš...
J: To je sice pravda, ale záleží co..
D: Mám takový nápad. Co jí rozhádat s Julčou? Ta je jediná kdo má Týnu rád. A kdyby jsme je rozhádali, tak by Týna byla úplně na dně. To by bylo super, ne?
J: To nechci dělat.
D: Proč? Vždyť jí nenávidíš.
J: Deniso, to je moc. Já jí sice nenávidím, ale nechci jí nějak hodně ubližovat.
D: Nechápu tě.
A pak už tak nic nebylo. Nechápala jsem to. Nejdřív se Janek chová jako by mě chtěl zabít a tady to vypadá, jako že se mě zastává. Já se v něm fakt nevyznám. Ale řeknu to Julče. Denisa je můj nepřítel číslo dvě, takže pochybuju že by se vzdala svýho plánu. Ale jsem ráda, že se k ní Janek nechce přidat. Chvilku jsme se nad ním zamyslela a všimla jsem si že se usmívám. Proč se sakra usmívám když myslím na Janka Linharta? Z myšlenek mě ale probralo zvonění, musím na hodinu!
