Konec cesty ➵ Kniha 3. ✓

Kapitola 10. Vzpomeň si 3/3

Ralf natáhl ruku, ale vodopád ho dál nepustil. Objevila se skutečná stěna, dva členové naší skupiny se tak náhle ocitli v pasti.

„Jak jsi to prokoukla tak rychle? Dřív, než se to stalo?" nechápal Ben a vodopád si k tomu nevěřícně prohlížel.

„Měla jsem takové tušení, že to vím," povzdechla jsem si nešťastně. „Ten vodopád mi připadal prostě povědomý. Asi mi ho už někdy tvůrci ukázali přesně z tohodle důvodu. Jiné vysvětlení mě totiž nenapadá..."

Podívala jsem se Alexovi do očí, ale ten pouze pokrčil rameny.

„Ségra, jak to tam vypadá?" zavolal na druhý konec Ralf. „Není tam něco podezřelého? Pokud ano, probourám zeď a hned jsem u vás!"

„Klídek!" ozvalo se z izolované části jeskyně. „Nic tu není. Je to ale asi konec, nikam už to nevede!"

„Co když je to past?" pomyslel Ralf na nejhorší, začínal mít o svoji sestru stále větší obavy. „Co když tahle slepá ulička nemá možnost úniku? Co když jsme to teď celý podělali jednou jedinou chvilkou nepozornosti?!"

Alex hlasitě polkl, jeho aktuální obličej jsem moc dobře znala. Bezmoc. Nevědomost. Neschopnost ostatním poradit.

Najednou už se celou jeskyní neslo tisíce obav a hororových scénářů. Některé by se obyčejnému člověku mohly zdát přehnané, ale pro nás, co jsme prošli sektory, to bylo všechno možné a pravděpodobné.

„Hlavně prostě nepanikařit!" umlčel nás Ben. Očima jsem ho vyhledala a naše nejisté pohledy se střetly.

„Díky, Bene! Konečně mám klid na to oznámit, že jsme něco našli!" ozval se Tommy z druhé strany. Nevěděla jsem, jestli ho mám pokárat, nebo štěstím poskočit tři metry vysoko. Vlastně spíš jenom dva, jinak bych si narazila hlavu o strop jeskyně.

„Je tam další cesta?" zajímal se mudrc.

„Ne, ale," zarazila se Faith během odpovědi, „je tu... taková kovová bedna."

„Je to určitě truhla s pokladem," upřesnil můj bratr. „Já věděl, že tu čeká nějaké pirátské dobrodružství!"

Uvěznění skokani už ani nekřičeli, jeskyní se nesly jejich normální hlasy a rozléhaly se kolem. Takže když jsme my byli zticha, oni byli slyšet dobře.

„Spíš je to jen ta truhla," podotkla Faith, „nejde otevřít, má tu zámek."

„Jaký zámek, Faith?" domáhal se hned Alex více informací, jelikož mohl konečně nějak pomoct, bradu měl přitom podepřenou dlaní. „Potřebujeme klíč, něčí otisk, nebo kód?"

Na okamžik vše utichlo.

„Myslím, že kód," upozornila nás skokanka po chvíli. „Je tu malá obrazovka rozdělená na devět políček. A klávesnice."

„A jsou tam písmena nebo čísla?" ptal se mudrc dál.

„Jen písmena!"

Alex se na nás otočil. „Potřebujeme slovo na devět písmen. Nebo jich tam vlastně může být i víc... Faith, je tam klávesa pro mezeru?"

„Ne," odpověděl za skokanku Tommy.

„Takže jedno devítimístné slovo," zopakovala jsem náš úkol.

„Bezvadný, ten klíč, co nemáme, by asi vyšel nastejno," zabrblal Garred, ale my jeho poznámku ignorovali.

Následujících několik minut jsme strávili vymýšlením všelijakých možností, žádné slovo ale záhadným kódem nebylo. Zkoušeli jsme všechno možné, ale bez úspěchu. Někteří z nás seděli podél jeskyně, jiným se lépe přemýšlelo za chůze. Dlouhou dobu nám trvalo přiznat si, že tohle nemá cenu.