Konec cesty ➵ Kniha 3. ✓

Kapitola 36. Ticho před bouří

Měla jsem divný pocit. Bylo zvláštní ladit finální plán, vědět, jak ze všeho nejvíce uškodit Lotosu a mít destrukční kód k jeho stvůře. Zdálo se mi, jako by to bylo včera, co jsme zjistili, že v nás odchod ze Sektorů něco zanechal. Nyní jsme se konečně ocitli blízko cíli, nešlo o pouhý východ ze Sektorů nebo operaci Annihilation, jež byla také minulostí. Tentokrát se jednalo o velkolepé zakončení naší dlouhé cesty, věděla jsem to. Věděla jsem, že něco brzy skončí.

Seděla jsem na parapetě u zaprášeného okna našeho pokoje a pozorovala světla Mirachu. Bylo to tam, někde v té dáli se naše síly střetnou, už brzy bude bojovat pravda se lží, aby se rozhodlo, kdo zvítězí. Náš motel se nacházel v zapadlé uličce, jen těžko k nám doléhal hukot nočního města. V okolí vládlo ticho a temné nebe zelo prázdnotou, jako kdyby všechno nasvědčovalo tomu, že klid nevydrží věčně. Netušila jsem, zdali to bude špatné či nikoliv. Cítila jsem strach, nejistotu a tisíce obav, zároveň ale i nadšení a obrovskou naději v lepší zítřky.

„Musíme Andromedu zachránit," zašeptala jsem, přičemž se na chladné, skleněné tabulce vykreslil můj dech. „Lotos nesmí vyhrát, prostě nesmí," cenila jsem skrze zuby.

Nesmí. Nesmí. Nedovolím to.

„A teď si představte, že by byl v sázce celej svět," zavtipkoval Tommy, aby uvolnil vypjatou situaci. „Anebo celičkej Vesmír!"

„Bohatě mi stačí tahle města," zabručel Alex a padl na jednu z postelí. „Ale jo, musíme je zachránit, kam bych pak chodil do školy?"

Byla jsem vděčná za to, že alespoň někteří mé obavy odlehčovali svými poznámkami. Asi bych se bez nich zbláznila strachem. Mlčky jsem pozorovala, jak většina přátel odchází na kutě do jiných pokojů. Plány jsme probírali dlouho do noci, ale mně se pořád nechtělo spát. Jako obvykle, když šlo o něco důležitého, neusnula bych, ani kdybych chtěla. Navíc měly naše plány mezery, nejasnosti, části, které se mohly lehko pokazit anebo podělat celý průběh akce.

Vymysleli jsme hned několik věcí. Zaprvé: Ymir a Simon se vydali za vedením Mirachu prosit o posily. Připadalo nám to jako šílený a nedosažitelný plán, ale chtěli jsme to alespoň zkusit. Kluci doufali, že nějakým magickým způsobem přesvědčí Mirach, že je Lotos nebezpečný i pro ně, a že nemůže jen tak ignorovat veškeré dění. Bohužel jsme se obávali, že jde o zcela zbytečnou snahu. Mirach o Lotosu věděl, ale neudělal nic, aby ho zastavil. Nestaral se o nikoho kromě sebe.

I tak možná, opravdu jen možná, pokud pochopí, že má organizace v rukávu eso a plánuje zkázu všech – což se ho konečně bude týkat – tak by mohl pomoci, alespoň trochu by nás snad mohl podpořit. Zoufale jsme potřebovali lidi. Dexter odboj připravil o znatelný počet příznivců během operace Annihilation a poprav, které následovaly. Ačkoliv se k nám přidaly desítky lidí poté, co nad městem zazněly písně a vzlétaly lampióny, neměli jsme tu jistotu, že to bude stačit. Jistí jsme si vlastně nemohli být vůbec v ničem.

Zadruhé: bylo nutné se za brzkého svítání co nejdříve sejít s odbojem, jenž by měl tou dobou dorazit na smluvené místo. Alex jim poslal nejnovější informace, ale bylo třeba se lépe domluvit na následujících postupech. Jasné bylo, že společně vyrazíme s pomocí mapy od Aarona Irwina k tajné základě zničit to, co Ymirův děda postavil.

Stále jsme nevěděli, o co přesně se jedná. Odhadovali jsme rakety, jaderné bomby, nebo něco podobně šíleného. Museli jsme to za každou cenu zastavit. Díky tomu, že se Lotos začal šťourat Garredovi v hlavě, nám utíkal čas. Každou chvílí mohli doluštit význam snů a nalézt aktivační kód, což by byl průser toho nejvyššího stupně. Už teď se nacházeli o krok napřed, jelikož na rozdíl od nás věděli přesně, kde leží tajná základna. Pokud by se tam dostali dřív, pokud by Irwinovu zbraň spustili...