Konec cesty ➵ Kniha 3. ✓

Kapitola 40. Na konci cesty 2/2

Střela minula Dextera a vletěla do temného zákoutí jedné z mnoha stěn s těžkými závěsy, za nimiž se v reakci na to ozval bolestný výkřik, a visící látka odhalila tělo, jež z jejího zákrytu spadlo na podlahu. Uvolnila jsem dlaň, aby přestala zbraň křečovitě svírat.

Absolutně jsem nechápala, co se právě událo, ale střelba utichla, tudíž jsem musela odhalit jejího původce. Vůdce Lotosu mezitím zmizel. Rozplynul se přímo před mýma očima, když daná osoba schytala s největší pravděpodobností smrtelnou ránu.

Dala jsem Benovi vědět, že jsem v pořádku, ale ani jsem si nebyla jistá, jestli vnímá a slyší. Doufala jsem, že stěnu co nejdříve odboj provrtá a pomohou mu dostat se pryč, potřeboval lékaře, jeho mise právě skončila. Mě ještě čekal ten nejdůležitější úkol a zůstala jsem na něj sama, i když... možná jsem tak sama úplně nebyla. Pořád jsem cítila, jak moji zbraň někdo přesměroval do správného bodu.

Přešla jsem ke střelci, abych si ho lépe prohlédla. Mladá ambiciózní žena, výrazné lícní kosti, pečlivě vyčesaný culík černých vlasů, rudá rtěnka. Polkla jsem znechucení, které ve mně vyvolával pouhý pohled na ni. Byla to doktorka Wrightová. Ležela na zemi v nepřirozené poloze, chraptěla bolestí, možná i vztekem. Kostýmek ji barvila krev na místě, kde si ji spravedlnost konečně našla.

Starosta Města musel neprodleně odjet...

Nyní s vámi nemůže mluvit, má důležité jednání...

Viděli jsme ho jen jednou, a to v šeru jeho kanceláře, z níž se vypařil přesně tak, jako se to stalo nyní.

„Dexter Kendrick je dávno po smrti?" napadlo mě znenadání. Mlžilo se mi před očima, tolik věcí bylo najednou jinak. Jen stěží jsem to dokázala zpracovat. „Tehdy v sídle... Byl to taky hologram."

Doktorka se nedokázala usmát, ačkoliv bylo znát, jak se o to i přes veškerou bolest snaží. „Chytrá jsi... Hodila by ses nám."

Plivla jsem jí do obličeje. „Možná jste ho zabila vy," pokývala jsem hlavou, dávalo to smysl. „Jakou moc by ale měla pouhá mladá, nezkušená žena? Řídila jste Lotos tajně a používala k tomu obraz mrtvého ředitele, aby proti vám nemohl nikdo nic namítnout." Dělalo se mi zle, neskutečně zle. „Vy a váš manžel. To vy jste skuteční vůdci Lotosu."

Odkopla jsem její zbraň stranou a všimla si, že leží poblíž kus cizího těla. Dlaň s prsty, čerstvá sraženina. Dnes to bylo již poněkolikáté, co se mi obrátil žaludek naruby. Ženě neušlo, kam se dívám, spokojeně mlaskla a ukázala své zuby zbarvené krví.

„To je..." snažila se mluvit. Namáhala se, toužila mi to oznámit, přestože neměla ke smrti daleko. „To je tvůj starý kamarád. Bohužel se s námi do nového světa nepodívá, i když si to moc přál."

Jestli Dextera zabili, aby mohli vést Lotos, připravili se tím o člověka, který měl udělený přístup k panelu. Pravděpodobně to dříve nevěděli, ale poté museli zjistit, jak to je, a tak se rozhodli držet celá ta léta Irwina naživu. Když získali nás, popravili ho za to, co provedl, ale hlavně kvůli tomu, že měli již další osoby s přístupem.

Nakonec jim zbývala jediná.

Garred...

„Netrpěl," zašeptala. „Získali jsme kód, ale jeho... vědomí... roztříštilo se," vysvětlovala, nechápala jsem, že si se mnou pořád hraje, aby mi ublížila. „Za jeho dar... jsme mu dopřáli... poklidný konec."

„Svině," vypustila jsem, abych se od ní dokázala odvrátit.

Nevěřila jsem jí to, cítila jsem v jejích slovech obyčejnou vraždu. Chlapec s nefunkční myslí by je zdržoval, určitě přestal být pro jejich budoucnost ideálním jedincem. Uříznout mu dlaň musel být její nápad, navíc ho už živého nepotřebovali.