Na silnici panovala panika. Na zamrzlou zem dále dopadaly sněhové vločky, které záchranářům ještě stěžovaly práci. Jedna část mužů nakládala Ryana do sanitky, která následně odjela. Nevnímal. Byl v bezvědomí, ale dýchal. To bylo pro ně pro tuto chvíli to hlavní. Druhá část se snažila oživit Ann. Po čele jí tekl teplý pramínek krve, způsobený rozbitím hlavy o zem. Vypadala jako mrtvá. Její tělo bylo podchlazené, rty modré a oči zavřené. Po dlouhé půl hodiny odjela do nemocnice i druhá sanitka, která vezla Ann. Neměla ještě vyhráno, byla v kritickém stavu, ale prozatím žila. Nezbylo po nich nic kromě stop brzd od druhého auta, které odjelo ještě předtím, než přijely sanitky a Ryanovo auto odstavené na krajnici.
Dlouhý měsíc byl Ryan sám. Každý den ráno přišel do nemocnice, seděl u lůžka, na kterém nehybně ležela jeho láska života, jeho manželka, jeho Annie. Nechodil do práce. Šéf nejdříve měl problémy s tím, že by si Ryan vzal na měsíc volno, ale nakonec přeci jen svolil. Celé dny seděl u Annie a vyčkával, až otevře oči a tichým hlasem vysloví jeho jméno, vezme ho za ruku a suchými rty ho políbí. Tato chvíle nastala po měsíci. Byl březen, sníh za okny pomalu mizel a nahrazoval ho zpěv ptáků. Seděl na plastové nepohodlné židl a v ruce držel kelímek od třetí kávy. Pozoroval doktora, který si zapisoval životní funkce Annie, když nastal ten okamžik, ovšem byl úplně jiný, než jaký si ho Ryan představoval.
Poslouchala jsem pípání, které nejspíš bylo tiché, ale pro mě působilo jako střep. Zabodával se mi do uší a každou chvíli byl hlasitější a hlasitější. Ležela jsem nehybně na posteli, která se při každém sebe menším pohybu měnila na dřevěné prkno. Pokusila jsem se otevřít oči - marně. Neovládala jsem své tělo. Zkusila jsem to po druhé - marně. Až když jsem se o to pokusila po třetí, udeřilo mě do nich ostré světlo. Musela jsem párkrát zamrkat, abych si na to zvykla. Bolela mě hlava, a když jsem si na ni sáhla, měla jsem ji obvázanou.
" Vítejte zpátky mezi námi, Ann. Jak se cítíte? " Promluvil muž po mé pravici. Na sobě měl bílý plášť a něco si psal do desek. Z toho jsem usoudila, že jsem v nemocnici a toto je doktor. Nemohla jsem promluvit. Můj hlas mě zradil, a proto jsem jen kývla.
" Annie, lásko moje. Tolik jsi mi chyběla. Měl jsem o tebe takový strach. Už nikdy mi tohle nedělej. " Promluvil další hlas a já se podívala za tím, komu patřil. Vedle mé postele seděl muž, jehož oči byly nateklé a měl ustaraný pohled. Vypadal, jako by nespal minimálně týden. Jeho modré oči se vpíjely do mých a palcem přejížděl po hřbetu mé levé ruky. I hned jak jsem si to uvědomila, jsem ruku vztáhla k sobě a podívala se na ni. Pohled toho muže se změnil. Byl překvapený. Z čeho? Nechápala jsem, co se okolo mě děje. Otevřela jsem pusu, ale nevyšel z ní jediný zvuk. Až když jsem si odkašlala se povedlo.
" Kdo jste? Co se stalo? " Svou první otázku jsem směřovala na muže sedícího u mé postele a druhou k doktorovi. Byla jsem zmatená a cítila jsem se nesvá.
" Ann ty - ty si mě nepamatuješ? " Jeho hlas se v polovině zlomil a bolestně se na mě podíval. Pouze jsem pokroutila hlavou a sledovala ho, jak vstává. S bouchnutím zavřel dveře od mého pokoje a odešel k automatu. Díky proskleným dveřím jsem ho pořád viděla. Je mi líto, ale já opravdu nevím, kdo to je, proč je tady, ani proč se na mě díval s láskou v očích.
Sledovala jsem toho muže, jak kopnul do automatu a následně se s rukama na obličeji po něm svezl a zůstal sedět opřený o něj na zemi. Sice ho neznám, ale bylo mi ho líto.
Byla bych ráda, kdybyste mi napsaly názory, jak se vám to líbí nebo nelíbí :)
