NAMELESS

1 Část

Venku se pomalu připozdnívalo a začal foukat studený vítr. Ten si pohrával s několika spadanými listy, jenž se pomalu už blížil podzim. Venku šlo slyšet mňoukaní kočky, ale nikde ji nebylo vidět. Jako by to byl pouze přelud nebo volání z dálky. Lampy se začaly rozsvěcovat a chlad venku sílil. Jenže všechny obchody i kavárny už pomalu zavíraly a nedalo se tak v nich schovat. Jen městská knihovna měla otevřeno jako vždy mnohem déle a dnes v ní dokonce kvůli blížícímu se podzimu podávali čaj zdarma.

Venku se to pomalu vylidňovalo a tak byl krásný klid, ale jako by něco sledovalo jistou osobu. Tajně z dálky se na něj díval. Číhal jako by jej chtěl ulovit. Pouze se něco mihlo v keři a hned to zase zmizelo. Znovu se ozvalo zamňoukání kočky.

Chlapec, jenž byl právě tou sledovanou osobou šel jednou z temných uliček. Vítr se čím dál tím více zvedal. vydechl, Od úst mu šla pára, a urovnal si okolo krku šálu, přičemž pohlédl na nebe, na kterém už svítila spousta hvězd. Sem tam zaslechl známé mňouknutí kočky. Lehce jej to znepokojovalo, ale moc tomu nevěnoval pozornost. Strčil opět ruce do kapes svého kabátu a přidal do kroku, aby mohl být dříve doma. Přes cestu mu přeběhla černá kočka a na druhém konci cesty se zastavil a pohlédl ji do očí. Z jejího pohledu cítil jakési varování a nervozně polkl.

Kočka pomalu naklonila hlavu na stranu a pak na druhou, jak jej sledovala. Na chvíli se posadila na cestě a olízla si tlapku, kterou si přejela po hlavě. Pak se však znovu postavila. Jenže na ní bylo něco divného. Nebyla celá černá. Měla hnědý ocas. Kočka si to namířila ke knihovně. Pomalu vyšla po schodech nahoru a ještě se na nich otočila. Mňoukla a nakonec pootevřenými dveřmi vběhla dovnitř jako by se nic nedělo.

Něco mu říkalo, že má jít za ní. Pomalu se rozešel za ní a po chvíli si všiml, že jde ke knihovně. Zastavil se a řekl si, že se mu to asi zdálo. Je dost možné, že ta kočka patřila místnímu knihovníkovi. Povzdechl si. Ta moje paranoa mě jednou přijde draho. Pomyslel si a otočil se a šel opět zpátky na svou cestu. V tu chvíli opravdu silně zafoukal ledový vítr a odfoukl mu čepici z hlavy. Čapku, kterou měl opravdu rád. Teď mu byla zima na jeho citlivá ouška, což byl ještě větší důvod přidat do kroku, aby byl co nejdříve doma.

Po chvíli se však ozvala silná rána. "Ať tě tady už nevidím!" Ozvalo se dost nepříjemným hlasem a kočka skončila najednou před ním, jenže vítr na chvíli ustal. Kočka se na něj podívala celá naježená, než se uklidnila a pak se podívala před sebe. Několik metrů před nimi ležela na zemi čapka oné osoby. Kočka se za ní hnedka rozeběhla a vzala ji do tlamičky. Rychle s ní začala utíkat, až k jednomu starožitnictví a i s čapkou dvířky ve dveřích vběhla dovnitř.

,,H-hej! To je moje! Vrať se." Zavolal za ní a rozeběhl se za ní. Už si myslel, že se může se svojí čapkou rozloučit, když ji kočka odnesla o onoho obchodu, ale napadlo ho zkusit vzít za kliku a k jeho překvapení bylo otevřeno. Zase zafoukal ledový vítr a lehce se chlapec otřásl. Proto dlouho neváhal a vešel dovnitř, uvnitř bylo k jeho velkému překvapení docela teplo. Dlouho neváhal a vešel dovnitř. Byla tam tma a nepůsobilo to tam zrovna dobře. ,,Haló ?" Zavolal, ale nikdo neodpověděl. Začal se rozhlížet, ale nikde neviděl tu kočku zlodějku.

Bylo tam ticho. Ticho jako by tam snad nikdo nebyl. Jen lehké přítmé světlo. Věcí tam však bylo požehnaně. Tak jako jedna kniha, co ležela právě na stole a jako by na ní zářil zlatý nápis. "Nameless." Avšak byl to jen obyčejný nápis, jako samotná kniha.

Po chvíli do krámku zezadu však došel jeden postarší pán a usmál se na něj. Vypadal trochu jako čínský drak. Jenom se hodně nadechl. ,,Přeješ si něco synku?" Podíval se na něj když odložil pár krabic vedle pultu. Byla pravda, že celý obchod působil hodně magicky.