Be Happy [Zayn Malik]

3.

No zbytek volných dnů jsem i tak nic pořádného nedělala a na pana zlého Zayna jsem pak pomalu zapomněla. Navíc, s příchodem dalších školních dnů nám dávali učitelé vážně kapky. Domů jsem přijížděla zničená, dala jsem si chvilku pauzu a pak jsem pokračovala v učení. Čí blbej nápad to byl, jít dál studovat?! Na pátek jsem se těšila jak na smilování.

"Tak co, podnikneme znovu něco?" tentokrát jsem vezla Lenu až k sobě. Bydlí pak o jednu ulici dál, tak to dojde pěšky. Chtěla jsem jí odvětit, ať se mnou nepočítá, ale sama mi skočila do řeči.

"Asi máš lepší plány, co?" pohled měla zabodnutý u naší branky.

"Hm." radši jsem se nekoukala a zaparkovala u krajnice. No když jsem viděla černou kawasaki, došlo mi, o co tu kráčí. "Ach ne!" zanadávala jsem po sebe. Jako první mě napadlo, že mám u sebe pořád jeho bundu. Určitě si přijel pro ni! "Nikam nechoď jasný? Ne že mě tu necháš." sykla jsem k Leně a vystoupila. Bojovnost mě přešla hned vzápětí.

"Ahoj," usmíval se na mě.

"Čau." pevně jsem držela tašku přehozenou přes rameno.

"Asi sis přijel pro bundu, že? Chvíli počkej, donesu ti jí," nepustila jsem ho ke slovu. Snažila jsem se ignorovat Lenin pohled. Nic jsem jim neřekla - radši.

"Nepřijel jsem kvůli bundě, ale kvůli tobě!" stihl to zakřičet, ještě než jsem vletěl do dveří. Vyletěla jsem schody, mámě zavolala jen ahoj, popadla bundu a pak rychle sletěla dolů.

"Tady, snad ti moc nechyběla." nuceně jsem zvedla jeden koutek. Tohle mi nebylo moc příjemný.

"Já už půjdu, uvidíme se zítra u Henryho?" prokousla ticho Lena. Děkovně jsem se na ní usmála.

"Určitě, budu tam!"

"Fajn. Těšilo mě, neznámej." mrkla k Zaynovi. Je mi jasné, že ta by si určitě nechala říct bez přemlouvání. Nic na to neřekl, ani koutek v náznaku úsměvu nezvedl. Sledovala jsem její záda, dokud nezmizela.

"Ehm, sorry, že jsem si to tak přivlastnila, ale nedošlo mi to předtím v ten večer, však víš." podrbala jsem se na nose. "Říkám, že kvůli bundě jsem nepřijel, ta není důležitá," zopakoval mi. Doufala jsem, že to znovu neřekne, abych nemusela odpovídat.

"To je sice milý, ale já byla předtím asi… sjetá." odmlčela jsem se.

"Takže jestli jsem udělala něco, čím jsem ti dala najevo zájem, tak se omlouvám."

Zasmál se, ale jinak jako by moje slova úplně ignoroval.

"Hm?" pozdvihla jsem zmateně obočí.

"Chci tě někam pozvat," sebevědomě se opřel o plot.

"A to tě nezajímá, jestli já s tebou chci někam jít?" uchichtla jsem se. Nervozita ze mě trochu opadla.

"Vlastně jsi mi už dala najevo, že nechceš," prohodil.

"Ale to nevadí, žádám tě jen o jednu schůzku." On žádá? Nepřijde mi zrovna jako ten typ člověka, co o něco prosí. Sedí mi spíš na toho, co přijde, vidí a má.

Rozhodla jsem se tedy souhlasit, jedna schůzka mě možná nezabije. I když, žádná výhra, jít na rande zrovna s ním, to asi taky nebude.

"Fajn, stavím se pro tebe dnes, kolem sedmé," otočila se, naskočil na motorku a už ho nebylo. To je vážně zdvořilost. Co kdybych něco měla? Oznámí a tečka. Záclona v našem okně se pohnula. Pro sebe jsem se zašklebila, to bude zase vysvětlování. S rezignovaným výrazem jsem šla tedy dovnitř.