Be Happy [Zayn Malik]

25.

Z tváře jsem si odhrnula zbloudilé pramínky vlasů a hluboce vydechla. Na to, že je konec dne a fouká silný vítr, je pořád docela horko. Možná byla hloupost ujít takovou vzdálenost pěšky, jenže když Zayn odjel po důležitém telefonátu do 'práce' vlastně mi ani nic jiného nezbylo.

"Jsem doma." zavolala jsem, když jsem se doloudala do domu. Zdál se prázdný, ale zdání klame, jak jsem zjistila později.

Mámu jsem našla celou vyhecovanou, jak pobíhá po kuchyni.

"Co se děje, že tak lítáš?" Vaření jsem podvědomě vyřadilo už dávno, i když, kdo ví. Když má nového přítele, je u ní možné vše.

"Ach, tady jsi." utřela si orosené čelo. Čekala jsem, že bude naštvaná kvůli té večeři, ale ona se smála jako sluníčko.

"Tady jsem," zopakovala jsem po ní kysele a překročila jednu z krabic ve dveřích, abych se vůbec do kuchyně dostala.

"Co se tu děje?" svraštila jsem obočí a zeptala se znovu, když mojí otázku napoprvé ignorovala.

"Já ti to nevolala? Stěhujeme se!" Její nadšení jsem sdílet rozhodně nemohla. Jak mi mohla takhle důležitou informaci neříct, proboha? Rychle jsem jí chytila za ruku, když chtěla znovu odběhnout... někam, a upřela na ní pohled plný otázek.

"Stěhujeme?" dostala jsem ze sebe po chvíli ticha.

"K-kam?"

"K Henrymu na jih." vycenila zuby.

Tak teď jsem vážně přišla o hlas. Mezi prsty jsem zmateně svírala tašku s věcmi na vyprání, ale když mi došel opravdový význam jejích slov, vyklouzla mi.

"On je na tom finančně docela dobře, má velký dům, kam bychom se všichni vešli a ty jsi vždycky chtěla psa, ne? Jeho dcera má bílého Bichona." mluvila, jako by si ani nevšimla mého výrazu. A vzhledem k jejímu nadšení a zaslepenému pohledu na věc, asi doopravdy nevšimla. "Je to na opačným straně města." konstatovala jsem. Pomalu jsem začala propadat hysterii. Ono to není jen na opačný straně, ono je to skoro mimo město! Amber i Lena bydlí coby kamenem dohodil, Zayn sice dál, ale dál na sever, což znamená dál od jihu.

"A co se mě třeba zeptat?" vyjekla jsem, s hlasem nějak moc vysoko. Není divu, protože místo nadšení jsem cítila jen paniku. Ona prostě udělá takové důležité rozhodnutí, beze mě, aniž by se jen slovem zmínila. Vždyť ta večeře byla předevčírem, to se rozhodla tak rychle, z minuty na minutu?

"Proč bych to dělala? Já tam jít chci a ty tu být sama nemůžeš, takže je to všechno vyřešené." ok, myslela jsem, že zle slyším. To je moje máma vážně taková ignorantka?

"Měla ses mě zeptat, já prostě nikam nejdu!" zavrtěla jsem hlavou. Dávala jsem jí snad málo najevo, že nemám Henryho ráda, že mě chce táhnout k němu domů?

"Ann." chytila mě za ramena.

"Tam nás čeká něco lepšího, věř mi, cítím to. Bal si pomalu své věci, v obýváku jsou nějaké další krabice, chtěli bychom to přestěhovat do doby, než začne zase škola." pohladila mě a pak se zase věnovala své práci.

"Já ale řekla ne." Stálo mě velké úsilí to zopakovat. Tohle jsem normálně nedělala, nestavěla jsem se proti ní, protože to prostě nejsem já, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

Položila keramickou vázu a zhluboka se nadechla. Viděla jsem, jak zatnula všechny svaly a zase se otočila zpět ke mně.

"Já říkám ano, tak buď tak milá a dělej, co jsem řekla, nebo se budu muset uchýlit k jiným, tvrdším praktikám, což bych nerada, protože jsi má dcera a já tě mám ráda."