Euphoria

2.

Vyčistila jsem si hlavu pomocí procházky po všech našich pozemcích a trochu si zaběhala. Byla jsem připravená na rozhovor, který musel nastat.

"Mami, tati? Můžete jít prosím dolů?" zakřičela jsem ve vstupních dveřích.

Přišli oba. Tvářili se smutně, jakoby věděli, co přichází. Debatovali jsme o tom už tolikrát. Tolik nocí, co jsem promýšlela plán B - můj plán útěku - teď velice dobře uschovaný visel na druhé straně mé komody na oblečení. Plán A byl ten,že mi rodiče dovolí můj záměr.

"Chci se přihlásit do zvláštní jednotky armády. Víte to," začala jsem konverzaci.

"Euph, přeji ti to, ale zároveň se o tebe strašně bojím a nechci tě pustit. A také musíš pořád zvažovat farmu," vyložila maminka na stůl karty.

"Budu tedy muset začít proslovem. Už když jsem se narodila, věděli jste, že jsem jiná. Vychovávali jste mě tak,abych si v životě věřila ,a byla ze mě silná osobnost. A teď stojím tady, před vámi, definitivně rozhodnutá, a vám někde v koutku mysli tiká myšlenka, že mám pravdu." Vyložila jsem krále. Eso teprve přijde.

Přišlo od tatínka: "Ne. Ne,Euphorie, ne. Kolikrát to ještě mám říct,aby jsi mě pochopila? Za tuhle farmu jsem utratil mění. Ještě teď jsem zadlužený až po uši. No a má dcera řekne, že nás opouští. No dovol, ale...". Zamračil se. 

"Mami!" hledala jsem podporu. Pouze kývla a pokrčila rameny.  Otočila jsem se a rázným krokem vykročila k pokoji. Pláne B, jsem tu s tebou.

Tu noc, asi patnáct hodin od rozhovoru, jsem odtáhla komodu a vytáhla plán B. Jsem smutná,že to musím udělat, ale není jiná možnost.

Celý plán je nakreslený na papíru A5. Začíná popisem trasy, kterou musím projít, jídlem, co si s sebou beru a potřebným oblečením. Začala jsem tedy v kuchyni a vyplenila polovinu lednice a spížky - na seznamu mimo jiné bylo i sušené maso, či ovoce, butela na vodu a pečivo. Batoh byl z poloviny plný. Teď už stačilo jen si nenápadně sbalit a napsat dopis na rozloučenou pro rodiče. Oblečení jsem nechtěla nijak dramatizovat, prostě jsem si vzala nejnutnější položky. 

Napsat dopis není těžké. Pokud tedy neutíkáte z domu - to je ostatně jeden z důvodů,proč jsem se nakonec na jeho psaní vykašlala a rovnou přešla na poslední položku. Útěk.

Venku,kousek od domu, jsem si ještě sedla a všechno promyslela, rozmyslela si, jestli to doopravdy chci udělat. 

S posledním povzdechem jsem se zvedla a otočila se na dům. V ložnici se na chvíli rozsvítilo a já jsem rychle zaběhla za keř. Pak se rozsvítilo v kuchyni a já jsem zadržela dech. V okně se objevila maminka a držela papír s nápisem "věřím ti. Ať jsi ve všem, co děláš, úspěšná". Nehodlala jsem se zdržovat, ale ještě jsem se rychle rozběhla ke dveřím a objala ji. Pohladila mě po tváři a políbila mě na čelo.

Já ale nejsem na dojemné konce. Když jsem byla několik kilometrů od farmy, byla jsem na sebe pyšná, že jsem se nikdy neotočila. Teď už je na trase další stopka, New York. To znamená místo, kde má údajně pobočku zvláštní jednotka armády. Jde se na to.

Omlouvám se, že tento díl byl kratší, ale musela jsem posunout děj. Příští kapitola bude delší :)