Euphoria

5.

"Hattie?" zeptala jsem se jí znova, jako kdybych jí nerozuměla. Myslím, že se o ní říkalo něco jako že je nejdůležitější část jednotky, a tak..

"Jo, nejdůležitější část jednotky, chápeš?" zasmála se. To mi čte myšlenky?

"Ano, čtu ti myšlenky,Euph," překvapila mě a zasmála se ještě více. Euph? Moje zdrobnělina z domova?

"Vím,že ti tak párkrát řekla jen tvá maminka, ale chtěla jsem to zkusit.." omluvila se (poněkud ironicky).

"Já.. já vím, že to možná bude znít trochu neurvale, ale - mohla bys mi prosím přestat číst myšlenky?" prosila jsem na kolenou, protože mi čtení myšlenek osobou, s kterou se znám teprve pár minut, přišlo mírně nepříjemné.

"Jo.. promiň,nedokážu odvyknout," klepla mě po hlavě a dodala: "Posaď se a trochu pokecáme, z toho, co o tobě vím, vypadáš celkem vpohodě."

"Díky," odsekla jsem v sarkasmu. 

"Promiň. No - neodsoudíš mě kvůli tomu, ne? Je to normální. Teda aspoň tady," polekala se, když si uvědomila, že je tahle holka vlastně nová.

"Neboj," pousmála jsem se a chtěla začít konverzaci, když do místnosti vstoupil nějaký kluk a poprosil Hattie, jestli by šla s ním. Hattie vstávala a já jsem jí hned běžela pomoct - z jednoho prostého důvodu  - tak trochu měla rozdrápanou nohu, celou pokrytou jakousi průhlednou látkou. Předtím seděla na posteli a nohu měla zakrytou dekou. Pravděpodobně jsem se ocitla na pokoji s největším bojovníkem v areálu.

Usmála se a pořádně se o mě opřela. 

"Všechno ti odpouštím," zašeptala jsem jí do ucha.

"Já to věděla," zašeptala zpátky a obě jsme se uchichtly.

"Víš proč tam jdu, že jo?" položila mi šeptem otázku.

"Ne,proč?" 

"Jdu prověřit tvou minulost, protože se dokážu pohybovat v tvé mysli, ať jsi jak chceš daleko, mám o něčem pomlčet?" prokázala mi laskavost.

"O tom, jak jsem se "loučila" s rodiči, prosím, především s tátou, nechci, aby o tom věděli. A neukamenuj mě prosím za to, jakou schopnost jsem ti přisoudila." Jen přikývla a už zacházela do dveří, podepřená místo mě tím klukem. 

Nevěděla jsem,co dělat - ostatně jsem byla nervózní z prověřování mé minulosti, a v hlavě mi bloudily myšlenky na zítřejší zkoušky.  Potřebovala jsem se nějak zabavit. Nejraději kdyby tady měli zahradu, nebo něco podobného. Zastavila jsem nějakou holku na chodbě.

"Promiň, ale kudy mám jít k zahradě?" chytila jsem ji za rameno. Pár sekund poté mi ruka vzplála plameny a holka utekla.
Něco mi říkalo, že mi to asi nechce sdělit, tak jsem ji nechala napokoji. Najdu ji sama. 

Díkybohu šel naproti Alex, viditelně vpohodě -  an nepřipravený mě popálit.

"Alexi! Jsou tu nějaké zahrady?" doběhla jsem za ním.

"Jo! Půjdu s tebou, stejně teď nemám vyjímečně co dělat," odpověděl a pohlédl na mou ruku ",zkušenost se Sashou, co? Je strašně milá."

"Nejraději bych ji objala," ušklíbla jsem se.

"Ruka vpohodě?"

"Naprosto."

"Fajn," přitakal a chvíli jsme šli bok po boku, mlčící, každý jsme přemýšleli o něčem jiném.

"Asi dumáš nad tím, proč má Hattie tak rozdrásanou nohu,co?" otočil se na mě po chvíli.

"Čteš my myšlenky."

"Možná bys to předpokládala - je to ze souboje s obdobou Wolverina," na chvíli se odmlčel, když jsem chytla záchvat nad tím, že někdo jako Wolverine vážně existuje,Alex mě ale zarazil ",- vážně. Nevypadá teda jako člověk, ale spíš jako vlk s postojem člověka. Takový vlkodlak, akorát víc lidsky vypadající."

Stihla jsem se uklidnit a už jsem jen obdivovala Hattie, že proti němu vydržela, protože já bych byla už dávno mrtvá. 

Můj spoluchodící mi sdělil ještě pár podrobností: "Aby sis nemyslela, že Hattie je slaboch - stála proti nejsilnější nestvůře, která kdy byla viděna. Drápy může i vystřelovat a k tomu všemu je i nadčlověk. Zabil by nás během pár minut. Nechtěj vědět víc detailů, co všechno ještě dokáže."

Neodpověděla jsem a jen čekala, až budeme v zahradě. Doma jsem nepochybovala, že jsem chci, ale teď..Nemohla jsem to ale vzdát, nejsem totiž žádný slaboch. Zvládnu to tady, potřebuju si jen trochu pročistit hlavu a zjisti, co vlastně umím. Žádný člověk totiž nikdy nedokázal významné věci, aniž by prokázal odvahu, statečnost a vytrvalost. Není duha bez deště, přátelé.

Prošli jsme prosklenými dveřmi, a ocitli se v lese.

" Normálně se tu bere jen dřevo, protože strategii trénujeme ve speciálně upravených třídách, ne jak v jiných centrech,dřív se to ale používalo na strategii - proto to tu taky pořád je, kdyby se náhodou pokazila technika, co ovládá projektory," vytrousil Alex a nechal mě jít dál.

Les byl upřímně to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ani nevíte, jak jsem vděčná, že zrovna tenhle typ povrchu.

"Vyskytují se tu i zvířata?"

"Pokud sem nějaké zabloudí," pokrčil rameny.

Každé zvířátko jakožto jeden malý bonus k mému odteď téměr trvalému pobytu v lese. Budu tu skoro pořád. Nelžu. Rozhlédla se spatřila vlnící se kopce v dálce a pomalu vydechla. Nechápala jsem, jak tohle mohli udělat.
"Jaké to má rozměry?"

"Délka tak dvacet kilometrů, šířka poměrně stejně."

"Asi se tu trochu projdu." LŽU. Někde se tu utábořím a u ohýnku dvacet kilometrů daleko budu přemýšlet o tom, co jsem to vlastně udělala.

Rozběhla jsem se a Alex mě nenásledoval, asi věděl, že potřebuju trochu času osamotě.

Myslím, že tímhle si prošel každý z nich, pomyslela jsem si, když jsem usínala na matraci z měkkého jehličí - nejsem v tom sama.

Takže! Už jsme u kapitoly pět, což neskutečně letí. Tahle kapitola je spíš na to, abych vysvětlila pár věcí a vy jste v tom neplavali a orientovali se :D. Příští už se trochu víc rozjede, protože Euphoria půjde na zkoušku, takže si užijeme trochu toho adrenalinu :D.